Než si začnete vyčítat další dezert, přečtěte si, co na to říká váš mozek.
Zdroj: Freepik
Spousta z nás sahá po sladkém automaticky a pak si to poctivě vyčítá, jenže výzkum z americké laboratoře přišel s výsledky, které tento pocit viny výrazně komplikují. Vůle má s vaší chutí na sladké společného daleko méně, než jste si mysleli.
Za šuplíkem plným čokolády se skrývá spousta z nás, a za pocitem viny z toho taky. Vědci z amerického Monell Chemical Senses Center strávili roky studiem toho, co přesně za touto chutí stojí, a závěr jejich práce je poměrně osvobozující. To, čemu vědci říkají sladký zub, není výsledkem slabé vůle, ale geneticky a hormonálně řízeného systému, který má každý nastavený trochu jinak. Porovnávat se s ostatními nemá žádný smysl.
Cukr v přírodě fungoval jako spolehlivý signál bezpečí. Sladké ovoce nebo med znamenaly jídlo bez rizika a navíc okamžitý zdroj energie, takže mozek si tuhle kombinaci časem spojil s odměnou. Kontakt s cukrem proto dodnes spouští signál, který tělo vyhodnotí jako příjemný.
Tenhle mechanismus fungoval dávno předtím, než vůbec existoval rafinovaný cukr nebo průmyslové sladkosti, a jeho stopa se najde v každé světové kultuře bez výjimky. Autoři studie upozorňují i na jiný evoluční detail, totiž že chuť na sladké a chuť na alkohol pravděpodobně vznikaly ruku v ruce, protože fermentované ovoce v přírodě obsahovalo obě látky zároveň a mozkové dráhy je zpracovávající se v řadě ohledů překrývají.
Za tím, jak intenzivně každý z nás vnímá sladkou chuť, stojí dva receptorové geny, TAS1R2 a TAS1R3. Jejich různé varianty ovlivňují, jak silně mozek zpracovává sladké podněty, a konkrétní alely těchto genů přímo předpovídají intenzitu reakce chuťových receptorů na cukr.
Někdo s nižším genetickým prahem vnímá sladkou chuť výrazně už při nízkých koncentracích, jiný potřebuje podstatně silnější podnět. Proto někdo přidává do čaje jednu kostku cukru a jiný čtyři, aniž by to bylo vědomé rozhodnutí nebo výsledek výchovy. Jde prostě o geneticky daný práh, ne o zvyk.
Studie ale odhalila jeden méně očekávaný detail, totiž že schopnost intenzivně vnímat sladkou chuť a touha ji aktivně vyhledávat nejsou totéž. Někdo cítí sladkou chuť velmi silně, ale nevyhledává ji, jiný ji vnímá slaběji, a právě proto touží po vyšší koncentraci.
Samotný práh citlivosti nepředpovídá, jak příjemná bude pro konkrétního člověka sklenice limonády nebo kousek dortu. Vědci popsali dva základní typy reakcí. Pro první skupinu existuje bod, za kterým je sladkost příliš intenzivní a přestane být příjemná, pro druhou skupinu tento bod fakticky neexistuje a jejich obliba roste i s rostoucí koncentrací cukru.
Chuť na sladké se mění víc, než si většina z nás uvědomuje. Když klesne glukóza v krvi nebo stoupne-li inzulin, tělo si prostě řekne o sladké a tohle si nijak nevymluvíme. Leptin, hormon tukových buněk, má receptory přímo na jazyku a myší experimenty naznačují, že čím víc ho v těle koluje, tím méně sladkého tělo žádá.
Jenže autoři rovnou dodávají, že u lidí to takto jednoznačně prokázané zatím není. Sladké navíc v mozku spouští přirozené látky tlumící bolest a zlepšující náladu. Ta čokoláda po těžkém dni nebo sušenka ve stresu proto není výmluva, ale reakce těla, kterou výzkum předpovídá docela přesně.
Děti a sladké je kapitola sama pro sebe. Novorozenci se ke sladké chuti tváří spokojeně dřív, než vůbec vědí, co cukr je, bez jakékoli předchozí zkušenosti a bez ohledu na to, co jedí doma. Vědci v tom nevidí výsledek výchovy, ale čistě biologický reflex.
Děti tíhnou k výrazně vyšším koncentracím cukru než dospělí a tohle platí bez ohledu na kulturu nebo původ rodiny. V průběhu dospívání se tato preference sama od sebe snižuje.
Výsledky studie žádné jednoduché dietetické rady nenabízejí. Spíš nabízejí jiný úhel pohledu. Tzv. sladký zub je výsledkem souhry genetiky, věku, hormonálního stavu, kultury a toho, jak se člověk zrovna cítí, takže každý ho má nastavený trochu jinak.
Co funguje jako střídmost u jednoho, může být pro jiného biologicky nedosažitelné, protože jeho receptory, geny nebo aktuální hormony táhnou prostě jinam. Vědci navíc zjistili, že způsob konzumace sladkého, zda ho přijímáme jako tekutinu nebo pevnou potravinu, ovlivňuje celkový příjem kalorií víc než samotná intenzita touhy po sladkém.
Autoři studie vše uzavírají tak, že místo sebeobviňování dává větší smysl vlastní sladký zub trochu lépe poznat. Upéct si buchtu, dát si palačinky a užít si to konečně bez výčitek? Ano, po dnešku můžete, ale s mírou.
Zdroje: Autorský text, Studie: Reed, D. R., & McDaniel, A. H. (2006). The Human Sweet Tooth. PMCID: PMC2147592