Možná ho znáte, ale rozumíte tomu, co o vás prozrazuje?
Zdroj: Grafika vytvořena v Microsoft Designeru
Jeden obrázek z roku 1915 dokáže rozdělit místnost na dva tábory během několika vteřin. Edgar Rubin tím světu ukázal, že naše vnímání není tak jednoznačné, jak jsme si mysleli, a moderní technologie teprve nedávno potvrdily, co se při pohledu na něj děje v mozku.
Sedíte v kavárně, kamarádka vám ukáže obrázek na mobilu. Vidíte vázu. Za chvíli se díváte znovu a teď tam vidíte dvě tváře. Zkuste vidět obojí najednou. Prostě to nejde. Edgar Rubin tenhle obrázek představil v roce 1915 a od té doby se o něm lidé hádají.
Rubin ve své práci popsal, jak funguje figura a pozadí. Vaše hlava si musí rozhodnout, co je důležité - u toho obrázku buď střed, nebo okraje. Obojí zároveň prostě nejde. A tohle se děje neustále. Jdete po narvané ulici a automaticky si vyberete jednoho člověka z davu, zbytek zmizí do pozadí. Kdyby mozek tohle nedělal, množství informací by vás úplně zahltilo.
Obrázek má dvě možnosti, ale vy vidíte vždycky jen jednu. Že dokážete přepínat mezi nimi, znamená, že vaše vnímání funguje normálně. V psychologii se tomu říká kognitivní flexibilita a znamená to víc, než jenom schopnost vidět dva různé obrázky. Jde o to, že váš mozek umí měnit perspektivu. Někteří lidé se v jednom způsobu myšlení zaseknou natolik, že pak vidí problém pořád stejně, i když by jim jiný úhel pohledu mohl pomoct najít řešení.
Vědci si vzali funkční magnetickou rezonanci a podívali se, co se v hlavě děje při pohledu na Rubinův obrázek. Když vidíte lidské prvky, zapne se fusiformní oblast. Ta je tak posedlá obličeji, že reaguje i na mraky nebo skvrny na zdi, které jen vzdáleně připomínají tvář. Kdy jste naposledy viděli obličej v nějaké náhodné věci? Přesně tohle je ta oblast v akci. Když vnímáte geometrický tvar, rozjedou se úplně jiné části mozku. A to přepínání mezi jednou a druhou verzí má na starosti prefrontální kůra, která řídí pozornost a rozhodování.
Určitě jste někdy narazili na kvíz, co tvrdí, že podle obrázku pozná vaši osobnost.
Odborníci používají Rubinův objev k tomu, aby vysvětlili, jak funguje vnímání – ne k tomu, aby z něj určovali typ osobnosti. V populární psychologii se sice tyto teorie stále šíří a lidé si je rádi sdílejí na sociálních sítích, ale skutečná diagnostika osobnosti vyžaduje úplně jiné nástroje a metody.
Někteří psychologové a terapeuti občas sáhnou po tomhle principu jako po metafoře. Představte si, že přijdete na terapii s problémem, který vás trápí, a vidíte ho jen jedním způsobem. Terapeut vám ukáže ten obrázek a řekne, že stejný problém můžete vnímat různě, podobně jako ten obrázek. Najednou vám dojde, že vaše interpretace situace není jediná možná.
Funguje to hlavně při práci s konflikty nebo při zpracování něčeho těžkého. Ale pozor, nejde o žádný test ani diagnostickou metodu. Prostě jde o ilustraci toho, že realita má víc stránek, než si myslíte.
Ten objev z roku 1915 má hodnotu dodnes, i když od té doby uplynulo přes sto let. Ukazuje totiž jednu podstatnou věc – vnímání není pasivní přijímání informací, jak si možná myslíte. Váš mozek aktivně vybírá, co považovat za důležité, a vytváří si z toho vlastní obraz reality.
Rubin dokázal, že to, co vidíme, není objektivní pravda, ale interpretace, kterou si mozek vybere. A tahle interpretace se dá změnit, i když si to třeba v danou chvíli nemyslíte. Někdy stačí jen trochu počkat a najednou vidíte věci úplně jinak než před chvílí.
Zdroje: Wikipedia, Witztum, Van der Hart & Friedman, Bps
Inspirace
21. 10. 2025
Inspirace
15. 10. 2025
