Blíží se masopustní akce, které často doprovází klasické a poctivé zabijačkové hody.
Zdroj: Pixabay
Pašík dostal jméno, i když ho neměl mít, a pak mi ho bylo líto. Jenže když jsem u stolu jedla prdelačkovou polévku s kroupami a teplé škvarky, pochopila jsem, že tahle chuť a ten společný den plný práce fakt stojí za všechno.
Zima praští a táta si brouká, že je na čase. Co? No Honzík, prase, které jsme krmili poctivě každý den a chrochtalo blahem nad vším, co jsme mu do chlívku přinesli. Jenže už je velký a v mrazáku už poslední pašík také není, takže je nám všem jasné, co se brzy bude chystat - zabijačka!
Pamatuju si, jak jsem chodila ke chlívku a Honzík už poznal moje kroky. Chrochtání začalo už z dálky, protože věděl, že mu něco přinesu. Zbytky ze stolu, slupky z brambor, všechno to spolkl a ještě se díval, jestli náhodou nemám víc. Táta říkal, že roste dobře a že to bude pěkný pašík. Já jsem věděla, co to znamená, ale stejně jsem mu dala jméno. Vždycky jsem to udělala, i když to nemělo smysl.
Když táta oznámil den D, začaly zvonit telefony. Strýcové, tety, sousedé. Všichni věděli, že se počítá s každou rukou a že bez pomoci to nejde. Nikdo se nevymlouval, protože to tak prostě fungovalo - dnes my, příště oni.
Ještě za tmy už bylo slyšet první traktor, strýc Jarda přijel vždycky první. Tety vyndávaly z aut ty velké hrnce a mísy, co se v nich pak vezly jitrnice domů. Děda kontroloval nože a babička mezitím chystala koření v té staré misce, kterou používala jen na zabijačky.
Vzpomínám si na ten mráz. Z pusy se nám kouřilo a prsty mrzly, ale stejně jsme si nestěžovali. Táta říkal, že právě kvůli mrazu je teď ten pravý čas, protože maso vydrží a dá se s ním dobře pracovat. V létě bychom bojovali s mouchami a masařkami a chlapi by neměli čas, protože byli na polích.
Hospodářství u domu fungovalo podle pravidel a všichni je znali. Zvířatům se jména nedávají, protože pak je to horší. Ale já jsem Honzíkovi jméno dala, stejně jako každému pašíkovi před ním. Babička mě za to hubovala, ale zároveň jsem viděla, že i ona má slzy v očích, když ten den přišel. Nikdo nahlas nic neříkal, protože všichni věděli, že tady nejde o city. Všechno se musí využít, nic nesmí být zbytečné, takový byl život na vsi.
A pak jsem si sedla k talíři s prdelačkovou polévkou, která měla požehnaně krup. Dávali jsme si do ní kopu majoránky, česnek, sůl, pepř a zakusovali ji čerstvým chlebem. Co si budeme povídat, ta chuť byla tak dobrá, že jsem prostě uznala - jo, to za ten smutek fakt stojí. Nedá se to jinak popsat.
Den začínal velmi brzy a končil pozdě večer. Práce bylo tolik, že každá ruka se hodila. Strýcové nosili těžké věci, bourali maso, tety s mámou chystaly stůl s mísami a kořením, děda dohlížel na postup. Já jsem běhala mezi nimi a snažila se pomoct, kde jsem mohla. Maso se muselo rozdělit na části a každá šla jinam. Ti, co měli sílu, porcovali maso a škvařili sádlo. Kdo měl trpělivost, čistil střívka a plnil jitrnice.
Celý den jsme se střídali všude, kde bylo potřeba. Nebyl čas jen stát a dívat se, každý musel být někde užitečný. Kdysi to byl opruz, teď? Teď mi to strašně chybí.
Ovarové maso se vařilo v kotli a pak se podávalo s křenem. Prdelačka se dělala z krve, vývaru, koření a zeleniny a měla chuť, na kterou se nezapomíná.
Jitrnice se plnily do střívek a vařily se v přesné teplotě, když se přehřály, praskly. Jelita měla kroupy, krev a koření, byla jemnější než jitrnice. Tlačenka vznikala z vařeného masa, kůže a vývaru, po vychladnutí měla tu správnou konzistenci. A pak škvarky - bože, jak bych si dala škvarky! Vznikly ze sádla, které se pomalu škvařilo v kotli, a ta zlatavá barva a křupavost byla odměna pro každého z nás.
Každý, kdo přišel pomoct, čekal na svůj díl. Strýcové si odváželi jitrnice, jelita a škvarky. Tety si balily tlačenku a kusy masa. Sousedé dostávali prdelačku a ovar jako poděkování. Táta rozděloval podle toho, kdo jak pomohl, ale zároveň musel myslet na to, aby něco zbylo i pro nás.
Často se stalo, že po všem rozdělování nám zbylo tak akorát na pár dní. Není divu, všichni makali a všichni si to zasloužili. Nikdo neprotestoval, fungovalo to tak odjakživa. Hospodářství u domu bylo o tom, že se všechno snědlo a nic nebylo zbytečné. Platilo to pro plodiny i zvířata. Každá část pašíka se využila, nic neskončilo v popelnici, jak tomu bývá teď.
Dnes, když si vzpomenu na zabijačky, vyskočí mi jako první chuť škvarků. Jedla jsem je teplé přímo od kotlů a bože, jak bych si je dala teď! Tu kombinaci tuku, soli a křupavosti v obchodě prostě nekoupíte. Pak si vybavím stodolu plnou příbuzných a sousedů, co se zastavili u polévky, probírali rodinné novinky a smáli se.
Vidím babičku, jak míchá směs na jitrnice a kontroluje tu konzistenci. Děda mezitím už přemýšlí nad tím, co rovnou dá do udírny. Ty vzpomínky mají v sobě něco, co se těžko vysvětluje. Spojovaly práci, tradici a rodinu do jednoho dne plného vůní a chutí, co se už nikdy nevrátí stejně.
Ale pořád existují místa a rodiny, kde se tahle tradice drží. Máte možnost se takové akce zúčastnit? Vyrazte. Prožijete den, co vám ukáže, jak vypadala poctivá kuchyně na vesnicích a jak se dokázalo využít každou část zvířete s respektem.
Možná zjistíte, že prdelačková polévka s čerstvým chlebem nebo teplé škvarky mají chuť, která stojí za omrzliny. Nebo pochopíte, proč staří vzpomínají na zabijačky s takovou nostalgií. Tyto dny znamenaly víc než přípravu jídla - propojení generací, sdílení práce a zimu plnou poctivých chutí, co dnes skoro nikde nekoupíte. Nevím, jak vy, ale já bych si nejradši šla koupit prejt! Mám chuť na něco dobrého.
Inspirace
21. 10. 2025
Inspirace
15. 10. 2025
