Věděli jste, že známé seriály mohou prospívat našemu duševnímu zdraví?
Zdroj: Freepik
I když streamovací služby neustále přinášejí nové seriály, večer se rádi vracíme k Přátelům, Teorii velkého třesku nebo Jak jsem poznal vaši matku. Předvídatelné hlášky a známé děje nám po náročném dni totiž pomáhají mnohem více, než tušíme.
Streamovací služby jako Netflix neustále nabízejí nové série s velkými rozpočty, napínavé thrillery nebo dokumenty o nevyřešených zločinech. Přesto se večer vracíme k Přátelům, Teorii velkého třesku, Jak jsem poznal vaši matku nebo Průměrňákovým. Znovu a znovu bez výčitek, protože po dni plném povinností to prostě bodne.
Nový seriál vždycky přináší práci s dějem, postavami a detaily, což po celém dni působí jako další zátěž navíc, na kterou už nemáme chuť ani sílu. U oblíbeného titulu, který známe nazpaměť, se konečně uvolníme, protože tušíme přesně, co nás čeká dál a jak to na konci dopadne bez překvapení. Ta předvídatelnost dává pocit stability právě tehdy, když už máme plné zuby řešení problémů a rychlého tempa všude kolem sebe.
Celý den se rozhodujeme o maličkostech i větších věcech, držíme si krok s prací, zprávami a okolím, což postupně vyčerpává naši pozornost na maximum. Večer na to prostě nemáme sílu, radši si dopřejeme chvíli bez jakékoli námahy nebo napětí.
Známé hlášky a osvědčené vtipy z oblíbené série fungují podobně jako ta oblíbená melodie, kterou si pustíme znovu, když nám není zvlášť dobře na duši. Sama to zažívám často po dni plném deadlinů a stresu, když nechci řešit složitý thriller s desítkami postav a zvratů, ale radši si dám Průměrňákovi, kde přesně vím, že postavy zůstanou věrné svým hláškám a stereotypům bez jediného překvapení.
Seriály z mládí nebo klidnějších let nás vrací do období, kdy byl svět přehlednější a méně zatížený každodenním hukotem sociálních sítí i zpráv. Přátelé evokují pohodu devadesátek s kavárnou Central Perk a přátel, Teorie velkého třesku vtipné debaty o komiksech a vědě. Nejde o úplný únik od současnosti, ale spíš o krátkou pauzu v prostředí, kde všechno dopadlo předvídatelně a dobře bez velkých dramat.
Nostalgie přináší stabilitu a trochu lepší náladu hlavně tehdy, když nás obklopují změny, nejistota a rychlé tempo ze všech stran najednou. Spousta z nás hledá v těchto chvílích pevnou půdu pod nohama, což v dnešní době opravdu pomáhá udržet si duševní rovnováhu uprostřed všeho toho shonu.
Oblíbené série spojují lidi bez velké námahy nebo vysvětlování, stačí zmínka o hlášce z Jak jsem poznal vaši matku nebo klasickém vtipu z Přátel a hned se chápeme na první chvíli. Ta společná zkušenost funguje naprosto přirozeně i když jsme ten seriál prožili každý sám doma na gauči s miskou popcornu v ruce.
Starší tituly se k tomu hodí hlavně proto, že běží klidně na pozadí při vaření, žehlení nebo práci u počítače bez jediného rizika, že ztratíme souvislost s dějem. U nového seriálu bychom se museli vrátit na úplný začátek scény, tady se vrhneme zpět do děje a víme přesně, kde jsme předtím skončili bez problémů. To sedí přesně tehdy, když už po celém dni nemáme energii na plné soustředění nebo napínavé momenty.
Rozdíl mezi pohodovým klidem a prokrastinací nastává, když ty maratony začnou nahrazovat spánek nebo čas s blízkými lidmi úplně navíc. Pokud nám to bere prostor pro věci, které bychom opravdu chtěli zvládnout jinak nebo lépe, vyplatí se zamyslet a něco upravit v celé večerní rutině.
Většinou ale jde o naprosto běžný večerní rituál, kdy mozek po náročném dni volá po pauze od nového obsahu, dalších rozhodnutí a neustálého tempa. Až si tedy další večer pustíte tu známou epizodu, kterou máte nazpaměť, nemusíte mít z toho špatný pocit. Někdy je prostě nejlepší ten večer, který nás nevytrhne z rutiny. Jindy, když máme sílu, se můžeme pustit do objevování něčeho nového.
Zdroje: verywellmind, Psychology Today