Po ránu člověk sem tam vidí i slyší něco, co je mimo chápání. Je otupělý, nebo vnímá něco nadpřirozeného?
Zdroj: Freepik
Ranní otupělost a čísla na zrcadle jsem zpočátku nespojovala dohromady. Myslela jsem si, že vidím špatně a mozek mi ještě plně nefunguje bez kávy. Když se ale stejné znaky objevily i večer a potom několik dní po sobě, začala jsem tušit, že něco není v pořádku.
Každý máme ráno nějaký svůj rituál. U mě to vypadá tak, že stojím před zrcadlem a snažím se vzbudit ledovou vodou. To nikdy nezabere a jdu si vařit silné kafe, bez něj prostě nefunguju.
Takže když jsem jednou ráno viděla na zrcadle nějaká čísla, řekla jsem si, že určitě ještě spím. Mávla jsem nad tím rukou a mazala do kuchyně ke kávovaru.
Večer jsem ale viděla totéž, rozhodně jsem nebyla otupělá, byla jsem naopak čilá po cvičení. Chtěla jsem si ty cifry zapamatovat a rychle jsem sáhla po mobilu, abych je vyfotila, ale sotva jsem ho vytáhla z kapsy, už na zrcadle nebylo vůbec nic.
Následující dny jsem ty cifry viděla znovu a znovu, ale nikdy jsem je všechny nestihla zachytit najednou a moje paměť mě navíc pořádně zrazovala. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se situaci vyřešit jinak. Vzala jsem čistidlo a vydrhla zrcadlo do absolutního lesku. Jenže efekt to nemělo žádný. Sem tam se pořád něco mihlo, byť už mnohem slabší. Začala jsem mít pocit, že si to vymýšlím, že mi mozek vytváří obrazy, které tam nejsou, protože manžel nic neviděl.
O týden později jsem se vracela z nákupu. Na nástěnce u výtahu jsem zpomalila, abych zkontrolovala oznámení. Místo informace o schůzi SVJ tam viselo parte. Jméno, datum. V tu chvíli mi zatrnulo. Den úmrtí odpovídal přesně tomu, kdy se mi poprvé objevila ta čísla.
Byl to starší pán z druhého patra. Denně si sedal ke vchodu bytovky na plastovou židli a odtamtud pozoroval ulici s jezevčíkem u nohy. S každým vždy prohodil pár slov. Věděl, kolik mi chodí balíčků, kdy jdu do práce a kdy se vracím. Několikrát poznamenal, že mi furt něco vozí kurýři. To mě štvalo, protože jsem nevěděla, jestli si dělá legraci, nebo je rýpe. Říkala jsem si, že je to osamělý děda, který jen hledá povyražení.
Stála jsem před parte a v hlavě mi to spojovalo. Co když mezi těmi čísly a jeho smrtí opravdu něco je? Měla jsem je vsadit ve sportce nebo zadat do Googlu? Teď už se to nedozvím. Zbyl jen divný pocit promařené příležitosti.
Nevím, jestli to bylo znamení, nebo nějaké varování. Jestli je to jen náhoda, kterou jsem si dodatečně poskládala do smysluplného příběhu. Třeba jsem jen špatně umyla zrcadla a můj mozek hledal řád v náhodných flecích. Nebo mě podvědomí upozorňovalo na něco, co jsem ignorovala. Třeba ten děda chtěl naposledy dát o sobě vědět světu, který tak dlouho sledoval ze své židle.
Teď si uvědomuji, jak mě jeho otázky otravovaly a zároveň, jak mi chybí. Jeho židle u vchodu stojí prázdná, jezevčík už neštěká a je tu ticho. To si uvědomíte, až když najednou něco schází. Měla jsem se s ním bavit o něčem víc než jen o počasí.
Ta čísla na zrcadle mi ukázala, že některé věci nechápu a ani chápat nemusím. Od té doby sleduji svět z jiného úhlu, vnímám změny v okolí, žiju okamžikem. A vy byste měli také.
Inspirace
21. 10. 2025
Inspirace
15. 10. 2025
