Nikdy neříkej nikdy. Všechno, co jsem odmítla, mi nakonec změnilo život k lepšímu

Všechno, co jsem kdy odmítla, si mě nakonec našlo. Práce, vztahy, životní styl – stačilo říct "tohle nikdy" a vesmír si mě zapsal do seznamu pokusných králíků. Příběh o tom, jak "nikdy" neznamená vůbec nic… a proč je to vlastně dobře.

Na střední škole jsme měli napsat seminární práci a následně ji obhájit. Samozřejmě jsem zrovna marodila, takže když jsem se vrátila, ta nejlepší témata už byla rozebraná. Zbyla jen bída.

Nejlépe znělo rodinné vytápění domů. Dodnes si živě pamatuju, jak jsem se otočila na učitelku a s naprostou jistotou pronesla: „K čemu budu dělat průzkum vytápění, když nikdy nebudu dělat v energetice?“ O pár let později jsem nastoupila do korporátu. Oblast? Energetika. A ne ledajaká, ta nejlepší v zemi. Nakonec jsem tu práci dělala téměř deset let.

Tohle se opravdu povedlo. Ale nebyl to jediný případ. Vlastně jsem si začala všímat, že všechno, co jsem kdy řekla, že nikdy neudělám, si mě nakonec našlo. Co jsem kdy odmítla, ať už v duchu, nahlas nebo s přesvědčením, to ke mně přišlo jako bumerang. A trefilo mě přímo mezi oči.

Řekla jsem, že nikdy nebudu učit. Dnes klidně vedu workshopy, proškolila jsem spoustu lidí v energetice i v pojišťovnictví. Řekla jsem, že nikdy nebudu podnikat. Mám vlastní projekty.

Řekla jsem, že nikdy nebudu randit s někým, kdo má rád paření her, případně smrdí programováním. Teď pařím hry i já, mám s manželem IT firmu a i já se hrabu ve webech. Řekla jsem, že nikdy nebudu žít ve městě. Už patnáct let jsem městský člověk. Už ani nerozpoznám druhy stromů a obilovin, jsem absolutně mimo. A tak bych mohla pokračovat.

Jenže nebýt těchto facek, asi bych nebyla tam, kde jsem teď. Nikdy bych se neodstěhovala, neosamostatnila, nebudovala kariéru, neměla nové přátele, vztahy, pracovní místa a hlavně skvělého manžela. Možná bych zůstala v rodné vsi, měla kopu dětí a manžela od vedle, který by lil jedno pivko za druhým. Život žádný. Nebo taky ne. Čert ví.

Ale jedno vím jistě. Jsem neskutečně vděčná. Za každé "nikdy", které se obrátilo v "tak jo". Za každou situaci, která mě donutila přehodnotit, co si myslím, že chci. Za každou zkušenost, která mě posunula dál, i když jsem ji původně odmítala.

Možná to není náhoda. Možná když něco silně odmítáme, věnujeme tomu tolik pozornosti, že to vlastně přitahujeme.

Jako bychom vesmíru posílali objednávku: "Tohle fakt nechci.“ A on si to přeloží jako: "Tohle je důležité, doručit co nejdřív." Nicméně zkusila jsem tuto reverzní psychologii, tak, že jsem nahlas řekla: "Nechci nikdy vyhrát v loterii" - a já fakt nikdy nevyhrála! Asi to vždy nefunguje.

Napadlo mě, jestli to není jen strach v převleku. Bojíme se selhání, změny, neznámého. A tak to radši rovnou odmítneme. Jenže život má tendenci nás konfrontovat právě s tím, čeho se nejvíc bojíme. Aby nás posunul.

Dnes už se snažím říkat spíš "šup na výzvu" než "nikdy". Nechávám si otevřená vrátka. A když se přistihnu, že dělám přesně to, co jsem nechtěla, už se tomu jen směju. Protože vím, že to není selhání. Je to růst.

A proto vám chci říct: nebojte se těchto osudových zkoušek. Nezalekněte se, když vám život přinese něco, co jste si přísahali, že nikdy nechcete. Možná je to právě to, co potřebujete. Možná je to cesta, kterou jste si nevybrali, ale která vás dovede přesně tam, kam máte jít.

Jakmile tyhle výzvy zvládnete, budete silnější. Budete lepší. A budete na sebe jednou hrdí.