Hlavně v zimě je Český les pohádkový, zasněžená cesta do vedlejší vesnice.
Zdroj: Redakce
Někdy je zvláštní, jak vám může kniha od autorky z úplně jiného koutu republiky otevřít oči k místu, kde jste vyrostli. Znáte ho do nejmenších detailů, a přesto si najednou uvědomíte, že jste ho vlastně nikdy pořádně neznali. Chyběly vám příběhy těch, kteří si to zažili na vlastní kůži.
Žijete někde celý život, chodíte těmi samými cestami, znáte každý kopec i vesnici, kapličky u cest, a přesto vám to místo připadá jako samozřejnost. Český les je přesně takovým místem. Kraj ticha, smutku a divoké přírody, který má svoji tvář, ale málokdo ji dokáže popsat. Pak si náhodou v knihkupectví všimnete titulu Za tichem - Český les od Jany Polcarové a řeknete si, že to zkusíte.
Rokycanská spisovatelka pochází z Brd, takže vlastně píše o úplně jiném koutu naší země. A přesto dokázala napsat knihu právě o mém kraji, o kterém jsem si myslela, že ho znám nejlépe ze všech. Osobně jsem na ni natrefila až teď a musím říct, že jsem velmi mile překvapená.
S ohledem na její věk toho napsala opravdu hodně, což je vzhledem k náročnosti psaní pozoruhodné. Ještě zajímavější ale je, že dokáže psát tak, že se do toho vyprávění úplně ponoříte. Knihu jsem zhltla na jedno posezení, má 176 stran, což je tak akorát na večerní čtení. Autorka píše velmi přirozeně, vžijete se do ní, jak se propojuje s lidmi z Chodska a Ameriky, když vypráví třeba o posledním americkém letci, který zahynul právě na Domažlicku.
Jsou to takové příběhy, o kterých možná víte, že existují, ale nikdy jste nad nimi nezastavili. Najednou před vámi ožívají s takovou silou, že si uvědomíte, kolik historie a lidských osudů se skrývá v těch kopcích a lesích, kterými procházíte. Autorka vás provede osudy, které formovaly celý region, a dělá to s takovým citem, že se na chvíli stanete součástí těch příběhů.
V knize najdete i vyprávění o silné osobnosti, která žila v Domažlicích na náměstí, a všichni milujeme její pohádky, aniž bychom tušili, že jí nápady vnukli právě prostí lidé z Chodska. Ti jí mezi sebe přijali a vyprávěli pohádky a příběhy tohoto krásného, i když těžkého kraje. Polcarová dokáže zachytit to propojení mezi lidmi a přírodou tak, aby to dávalo smysl i těm, kdo tady nežijí.
Co mě ale trápí, je to, jak moc se Český les v posledních letech mění. Vidím to na vlastní oči a obávám se, jak moc ho lidé změní, nebo možná lépe řečeno, kolik z jeho původní podoby zůstane zachováno. Ten kraj byl vždycky tichý a divoký, příroda si ho střežila sama, a teď se to všechno nějak zrychluje.
Možná proto mě ta kniha oslovila ještě více, protože mi připomněla, co tady máme, než to bude úplně jiné. Upřímně se mi vyprávění velmi líbilo, ale více vám prozrazovat nechci, byla by škoda vám říct vše podstatné. Za mě je to ideální počteníčko na večer po práci, kdy chcete vypnout, ale zároveň se do něčeho ponořit.
Pokud jste stejně jako já z nějaké lokality typu CHKO Český les, máte štěstí, protože Jana Polcarová píše i o jiných místech. Osobně plánuju rozšířit knihovnu o další knihu z její tvorby, protože když někdo dokáže psát o místech s takovým citem a respektem, zaslouží si pozornost. Možná i vy byste měli dát šanci autorce, která vám může otevřít oči k tomu, co máte přímo před sebou.
Zdroje: Kniha Za tichem - Český les, Jana Polcarová
Inspirace
21. 10. 2025
Inspirace
15. 10. 2025
