Největší radost mi vždycky udělá první houba, všechny ostatní už jsou jen bonus.
Zdroj: Inspirace od tety
Hledáte místa na houby a nevíte kam? Místní najdou plný koš, zatímco vy se vracíte s prázdným košíkem. Sama jsem byla na obou stranách - od místní, která se smála lidem z města, po městskou holku, která jezdí za houbami 200 kilometrů. A zjistila jsem, kde je kámen úrazu.
Vyrůstala jsem v Českém lese, víkend co víkend jsem pozorovala, jak se kolem čtvrté odpoledne objevují auta s pražskou SPZ. Lidé vystupovali s košíky a igelitkami, s nadějí v očích, že najdou houbařský ráj. My jsme se jen usmívali. Vždyť jsme v sedm ráno už měli košíky plné a houby po snídani sušily na zahradě. Věděli jsme, že ti lidé nenajdou nic, protože jsme to už všichni vysbírali.
Dnes už nebydlím na venkově, když plánuji víkendový výlet za houbami, je to vždycky něco. Hledám na internetu pomocí kouzelné formulky: „kam na houby”, „kde rostou houby”. Čtu rady o tom, kde houby rostou jako splašené. Sleduji tipy od lidí na Facebooku a zapomínám na to zásadní. Na rodnou ves a okolí, kde na podzim je houbařský ráj.
Jakmile je půlka léta pryč, proutěný košík a starý nůž po tátovi čekají na první amok, kdy si řeknu: „Dneska jedeme na houby!” Až si jednou vzpomenu, koupím si konečně i gumáky, které se v lese tak hodí. V keckách působí člověk opravdu jako měšťák. Stala jsem se jednou z těch, kterým jsem se dříve posmívala.
A když se mě dnes někdo zeptá: „Kam na houby?”, odpovím mu se smíchem: „Do lesa!” protože už vím, že vyzradit své oblíbené místo nosí smůlu.
Každý správný houbař vám řekne, že houby se sbírají za rozbřesku. Ne proto, že by v poledne zmizely, ale protože brzy ráno máte les sami pro sebe. Místní houbaři mají své zavedené trasy, které prošlapali roky chození. Znají každý pařez a vědí přesně, kde houby rostou a kterému druhu se kde daří. Mají to v merku, předávají si informace z generace na generaci jako tajnou přísadu v receptu.
Pro nás ostatní je hledání míst na houby spíš loterie. Můžeme mít nejlepší aplikaci, prostudovat všechna houbařská fóra a přečíst si stovky rad o tom, kam na houby jet, ale nakonec jde často o štěstí. Les si prostě vybírá, komu své poklady ukáže.
Každý houbař má své tajné místo na houby. Je to jako sázka s lesem. Prozradíte své místo a les vás potrestá. Houby tam prostě nebudou.
Mám jedno takové místo daleko od lidí. Malý lesík, kde jsem několik let po sobě našla krásné hřiby. Všude koberec z mechu, tak měkký, že se v něm chcete válet.
Pak přijela návštěva, která nás uprosila, abychom jí příště vzali s sebou. A tak jsme řekli ano, ale: Vstaneme opravdu brzy ráno, snídani s sebou, nějaké teplé pití a oblečení a jedeme. Výsledek? Našli jsme houby. Ani jeden hříbek. Vrátila jsem se tam sama o týden později a bylo tam plno hub jako vždycky. Náhoda? Nemyslím si.
Od té doby své místo nikomu neukážu. Není to sobeckost, je to respekt k něčemu, co funguje, i když to nechápeme.
Houbaření nekončí ve chvíli, kdy se vrátíte domů s košíkem. Teprve teď začíná ta pravá práce. Houby se musí přebrat, pořádně vyčistit, nakrájet a zpracovat. Hřiby se rovnou krájí na sušení, modráci jdou do smaženice, křemenáče a kozáky si zamrazím, protože je miluju v omáčkách. A když se poštěstí najít pýchavku, jsou i řízečky!
Sedím u kuchyňského stolu, před sebou mám rozložené houby, misky, prkénko a nožík. Je to relaxace? Rozhodně ne! Ale má to své kouzlo. Ruce si pamatují pohyby, které jsem se učila od babičky. V tu chvíli nejsem městská žena stresující se kvůli pracovním termínům, jsem prostě člověk, který zpracovává úrodu z lesa.
Možná má každé místo v lese svou duši a rozhoduje se, komu své poklady ukáže. Není to věda, spíš víra. Proč se někdy vrátíte s plným košem a někdy s prázdným? Proč místní najdou houby tam, kde vy nevidíte nic? Je to počasí, náhoda, nebo něco víc?
Ať už se vrátíte domů s košem plným hub, nebo úplně s prázdnýma rukama, vždycky si odnesete něco víc. Klid. Ten zvláštní klid, který najdete jen v lese. Vůni mechu a borovic, vlhké země po dešti. V lese se čas zastavuje. Neřešíte maily, nemyslíte na práci. Je to reset, který potřebujeme víc, než si uvědomujeme.
Houbaři si rozumějí bez slov. Potkáte někoho s košíkem a automaticky vznikne spojení. Možná si jen pokýváte, možná se zeptáte „zadařilo se?”, ale víte, že sdílíte stejnou vášeň.
Po letech chození na houby jsem pochopila, že jde o víc než jen o sbírání hub. Houbaření mě naučilo trpělivosti. Naučilo mě, že ne všechno se dá vynutit, že někdy prostě musíte počkat. Úspěch není jen o výsledku. Někdy je úspěch už to, že jste vstali brzo ráno a šli do lesa.
V době, kdy se všechno vysvětluje a kategorizuje, kdy na všechno existuje aplikace nebo návod na YouTube, je hezké mít něco, co zůstává záhadou. Něco, co se předává z generace na generaci, co funguje na principech, které nikdy úplně nepochopíme.
Nejlepší bonus navíc? Ten den spím jako miminko. Les mě vždycky neskutečně uklidní.
Inspirace
18. 10. 2025
Inspirace
12. 8. 2025
