V lásce jsem vítěz, ve hrách poražená. Manžel se mi směje a vychutnává si všechny výhry

Hra Catan na konzoli odhalila kruté tajemství mého herního neštěstí. Jako sólový hráč jsem neporazitelná, ale jakmile se manžel přiblíží, protivníci mě rozcupují. Je štěstí skutečně jen pro svobodné? Frustrace vdané gamerky, která zjistila, že láska a výhry nejdou ruku v ruce.

Pamatuju si ty časy za svobodna, kdy jsem byla královnou herního světa. Člověče nezlob se? Vyhrávala jsem jak na běžícím pásu. Karty? Ty se mi skládaly jako čertům z pohádky. Za svobodna je všechno evidentně snazší - ani jsem si nemusela nic přát, prostě jsem vyhrávala. A pak jsem si našla tu pravou lásku a štěstěna mi asi řekla: „Holka, už máš štěstí dost! Teď si užívej porážky a dál už nic.”

Dlouho jsem si myslela, že je to jen smůla. Možná věk, možná karma. Ale pak přišla hra Catan na konzoli a s ní i strašlivé odkrytí pravdy.

Herní laboratoř v obýváku

Catan na konzoli je prostě perfektní vynález pro lidi jako já - nemusím čekat, až se někdo uvolí na herní večer, nemusím vysvětlovat pravidla naší kamarádce, která pokaždé zapomene, co se ve hře vlastně dělá. Prostě si pustím hru proti AI protivníkům a jedeme.

A tady začal ten děsivý objev

Když hraju sama? Jsem prostě fenomenální. Stavím města rychleji než developer v Praze, obchoduju jako Wall Street makléř a kostky? Ty se ke mně chovají jako nejlepší kámoška, vždy padne, co nutně potřebuji.

Stačí, aby se můj manžel jen přiblížil k televizoru. Nemusí ani chtít hrát, stačí, když jen pomyslí na to, že by si přisedl, a celý můj herní svět se rozpadne jako domeček z karet.

Paranormální aktivita v obýváku

Je to jak nějaké zlé kouzlo. Doslova to cítím ve vzduchu. Manžel se ještě ani nedotkl ovladače, ale já už vím, že je konec. AI protivníci se náhle změní z milých obchodníčků na bezohledné skety. Loupežník mi sedne na číslo jako přišitý. A kostky? Ty začnou padat, jako by měly osobní spor přímo se mnou.

Pak už jen nadávám na obrazovku a prosím to nebohé stvoření, manžela: „Jdi si prosím hrát něco na počítači a dej mi alespoň těch třicet minut, ať mám šanci to otočit!”

Štěstěna má zřejmě jiné priority

Začínám tušit, že si řekla, že můj muž tolik štěstí při výběru neměl, a musí mu to chudáčkovi vynahradit. Je to, jako by mi někdo řekl: „Ségra, máš úžasného chlapa, máš se dobře, tak si nemysli, že tě necháme vyhrávat jen tak. To už by bylo moc štěstí na jeden život.”

Taktické manévry proti osudu

Ale já se nedám! Mám totiž skvělý plán. Když chci hrát, pošlu manžela na nákup nebo ho alespoň zaúkoluju nějakou mužskou činností. Čekám, až se vzdálí na bezpečnou vzdálenost, pak teprve spouštím hru a modlím se, abych to stihla, než se vrátí.

Cítím se jako herní upírka, která potřebuje samotu k tomu, aby mohla nasát štěstí z těch prokletých her. Není normální, že můj největší herní nepřítel není chytrá strategie nebo pokročilá AI, ale fyzická přítomnost člověka, se kterým chci strávit zbytek života.

Láska versus kostky

Možná je to daň za štěstí v lásce. Možná vesmír opravdu funguje podle hesla „nemůžeš mít všechno”. Nebo možná má moje konzole prostě sadistické sklony a baví ji sledovat moje utrpení. Protože já se umím pořádně nervovat!

Každopádně jsem se naučila jednu věc. Někdy je nejlepší herní strategií poslat partnera pro rohlíky.