Syndrom hromadění věcí: Proč nucený úklid situaci zhorší a problém nevyřeší

Za dveřmi bytu kamarádky, která vás nikdy nepozvala dál, může být svět, o kterém nemáte tušení. Chodba zavalená krabicemi, gauč pohřbený pod oblečením, podlaha, která přestala existovat. Ona sama to přitom vidí úplně jinak než vy.

Zná ji celé město. Na kávě je vždy upravená, usměvavá, vtipná. Pozvání domů ale nikdy nepřijde. Vždycky se najde důvod, proč je lepší sejít se někde venku. Spousta z nás to bere jako osobní styl nebo introvertní povahu. Málokdo tuší, co se za tím zdvořilým odmítáním skrývá.

Syndrom hromadění postihuje podle odborníků 1,5 až 2 procenta populace. To není málo. Ve městě se sto tisíci obyvateli žije za zavřenými dveřmi klidně patnáct set lidí, jejichž domov vypadá jinak, než si kdokoli dokáže představit.

Za každou věcí stojí příběh jen pro ně

Tahle krabice od bot? V ní jsou dopisy od mámy. Tyhle noviny? Ze dne, kdy se narodila dcera. Igelitový sáček ze supermarketu? Ten přijde určitě jednou vhod. Pro okolí je to hromada harampádí. Pro toho, kdo v tom žije, je to archiv vlastního života.

Hromadění totiž málokdy začíná věcmi. Začíná pocitem, že něco nejde pustit, že vyhodit znamená ztratit. Odborníci popisují, že za nadměrnou vazbou na předměty stojí často trauma, úzkost, deprese nebo pocit, že věci jsou jediné, co člověk skutečně ovládá. Byt přeplněný krabicemi pak není nepořádek. Je to způsob, jak se cítit bezpečně. Přesně proto to ti lidé sami u sebe tak těžko vidí.

Dobrý úmysl, který zavřel další dveře

Spousta z nás to někdy zkusila. Přišla s pytlem na odpadky, s čisticími prostředky, s energií a upřímnou snahou pomoct. Co bylo pro nás pouhý úklid, pro tu druhou osobu znamenalo hned několik věcí naráz. Ztrátu kontroly. Narušení hranic. Pocit, že ji někdo soudí, že není dost dobrá.

Výsledek? Místo úlevy ještě větší uzavření. Místo vděku ticho, které trvá měsíce.

Britská studie z roku 2023, která sledovala přístupy různých služeb k lidem se syndromem hromadění, potvrdila to, co řada z nás zažila v mnohem menším měřítku. Nucené zásahy nefungují. Vystěhování problém nevyřeší. Násilný úklid je pro ty lidi hluboce traumatizující a věci se stejně vrátí, protože příčina zůstala nedotčená.

Není to lenost ani výmluva

Největší předsudek, který tahle porucha nese, je ten nejjednodušší. Okolí vidí nepořádek a za ním líného nebo nedbalého člověka. Může to být soused, do jehož bytu nikdo léta nenahlédl. Nebo kolega, který vždy odmítne, když mu nabídnete odvoz domů. Odborníci, kteří se syndromem hromadění pracují, přiznávají, že sami musí vědomě překonávat vlastní předsudky, než dokážou skutečně pomoct.

Za hromadami věcí přitom stojí velmi různé příběhy. Někdy je to důsledek demence nebo poškození mozku. Jindy úzkostná porucha, autismus, deprese nebo trauma ze ztráty. Občas je to jediný způsob, jak si člověk udržuje iluzi řádu ve světě, který mu přišel příliš chaotický. Rozlišit, co za tím konkrétně stojí, není snadné ani pro zkušeného psychologa.

Co skutečně pomáhá, když chcete pomoct

Nejsilnější věc, kterou můžete udělat, je zůstat. Přijít, sednout si, bavit se o něčem úplně jiném. Dát té osobě najevo, že ji berete takovou, jaká je, ne jako situaci, kterou je třeba vyřešit.

Změna u lidí se syndromem hromadění trvá podle odborníků měsíce, často roky. Nelze ji vymáčknout jedním odpolednem s čisticími prostředky. Vychází zevnitř, pomalu, na základě důvěry. Pokud cítíte, že situace přesahuje to, co zvládnete jako kamarád nebo člen rodiny, jako první kontakt dává největší smysl zkušený psycholog nebo psychiatr.

Až příště někdo neotevře dveře dokořán

Může to být hodná teta, která je na vše sama a po smrti manžela se uzavřela před světem. Soused, do jehož bytu nikdo zvenku léta nenahlédl. Syndrom hromadění se neskrývá jen za výstředními samotáři. Žije vedle nás, za dveřmi, které se zvenku tváří úplně normálně. Ti lidé nepotřebují jen pytel na odpadky. Potřebují vědět, že jim někdo zůstane nablízku, ať to za těmi dveřmi vypadá jakkoli.

Zdroje: Autorský text, studie: Haighton, C., Caiazza, R., & Neave, N. (2023). “In an ideal world that would be a multiagency service because you need everybody’s expertise.” Managing hoarding disorder: A qualitative investigation of existing procedures and practices.