Recenze: Ztraceny v Paříži. Ideální letní čtení, které má nečekanou hloubku

Elizabeth Thompson napsala román, který se na první pohled tváří jako lehké letní čtení, ale za tím skrývá příběh o mateřství, odpuštění a rodinných tajemstvích. Ztraceny v Paříži je ta kniha, kterou zabalíte jako první a přečtete na jedno odpoledne.

Existují příběhy, které nabídnou přesně to, co čekáte, a přidají k tomu ještě něco navíc, co jste neplánovali. Ztraceny v Paříži od Elizabeth Thompson patří do této kategorie. Autorka příběh zasadila do Británie, kde Hannah Bondová pracuje jako průvodkyně a zvládá svůj každodenní život s odhodláním, které mají všichni, kdo vyrůstali raději bez matky než s ní.

Hannah strávila dětství po boku babičky a s Marlou, svou matkou, sdílí vztah plný ticha, nepochopení a nedořečených věcí. Jenže jednoho dne se to vše změní, protože Marla přiletí do Anglie a přinese novinku, která Hannah převrátí každodenní pohodu.

Co s bytem v Paříži?

Zdědila byt v Paříži po příbuzné, o které si Hannah myslela, že ví vše, ale opak je pravdou. Spolu s bytem přijde nutnost řešit věci, které obě ženy léta odkládaly, totiž svůj vzájemný vztah. Marla se snaží přiblížit dceři a vysvětlit jí křivdy, které mezi nimi dávno vyrostly, a Hannah se zároveň snaží pochopit, proč to všechno muselo trvat tak dlouho.

Autorka přitom nepíše o tomhle napětí jako o dramatu plném výčitek a slz, ale jako o pomalu ustupujícím nesouladu, kdy každá ze žen postupně odhaluje svůj pohled na věc a svá rozhodnutí z minulosti.

Prababiččin deník a skryté tajemství

To, co román posune od klasické rodinné ságy jinam, jsou zápisky z deníku prababičky Ivy. Spisovatelka je do příběhu vkládá jako další vrstvu a čtenář postupně zjišťuje, že i Iva měla tajemství, a to velké. Autorka střídá časové roviny elegantně, deník nijak nezpomaluje tempo příběhu, ale naopak mu přidává hloubku a atmosféru. Zápisky z minulosti dávají přítomnosti nový smysl a propojují osudy žen v rodině způsobem, který působí přirozeně a uvěřitelně.

Postavy, které nejsou jen černobílé

Velká přednost románu spočívá v tom, jak autorka postavy vykreslila. Hannah není dokonalou hrdinkou bez chyb a Marla není zápornou matkou bez vysvětlení. Obě jsou komplikované, obě udělaly chyby a čtenář je postupně pochopí, aniž by musel kohokoli plně ospravedlnit.

Právě tahle vyváženost dělá z knihy čtení, u kterého nezkoumáte, kdo má pravdu, ale spíš přemýšlíte nad tím, jak složité rodinné vztahy skutečně jsou. Autorka navíc umí napsat scény každodenní práce a rutiny tak, že přirozeně vedou k okamžikům, kdy se najednou děje něco podstatného.

Proč si ji zabalit k vodě

Ztraceny v Paříži je přesně ten typ románu, který se hodí na lehátko nebo na deku někde v zahradě, protože se čte rychle, plynně a nijak vás nevyčerpá přemírou symboliky nebo složitými odbočkami, ze kterých se musíte opakovaně vracet zpět.

Přitom to není prázdné čtení, příběh vám něco nabídne, nechá vás chvíli přemýšlet nad vztahy, které znáte z vlastního života, a pak vám dovolí klidně pokračovat dál. Pařížské prostředí románu dodává celé atmosféře šmrnc a lehkost, i když velkou část děje strávíte v Británii nebo ve vzpomínkách Ivy.

Kniha, která vám zůstane v hlavě

Pokud hledáte příběh, který vás nevyčerpá a po kterém nebudete mít pocit, že jste strávili čas nad ničím, Ztraceny v Paříži jsou dobrá volba. Není to literatura, která by změnila svět, ale je to příběh napsaný s citem pro detaily a pro to, jak fungují vztahy mezi ženami v rodině. Elizabeth Thompson dokázala spojit lehkost letního čtení s příběhem, který má skutečné kořeny a postavy, na které nezapomenete hned po posledním odstavci. Zabalte si ji, budete rádi.

Zdroje: Autorská recenze knihy Ztraceny v Paříži.
Kniha: Thompson, E. (2022). Ztraceny v Paříži (přel. J. Patschová). Dobrovský. ISBN: 978-80-277-0297-8