Propuštění, rozchody a prázdný byt: Jak jsem prožila nejtěžší Vánoce a našla nečekanou oporu

Prosinec měl být plný radosti, ale místo toho přišly výpovědi, rozchody a prázdnota. Tereza se ocitla sama v bytě s nepostaveným stromečkem, zatímco všichni kolem ní odcházeli. Firma propouštěla, nejlepší kamarádka řešila svatbu a rodiče odjeli na hory. Když už to vypadalo, že bude Štědrý den trávit úplně sama, zazvonil telefon.

Tereza zjistila, že její kolega Lukáš odchází z firmy. Seděla u počítače a zírala na e-mail, který přišel celé kanceláři: „S lítostí oznamuji, že po deseti letech opouštím společnost..."

Venku se začalo stmívat, přestože bylo teprve půl čtvrté. Prosinec přinášel jedno smutné odpoledne za druhým. Z rádia v open space se linula jedna vánoční píseň za druhou, což jen podtrhovalo absurditu celé situace. Kolegové odcházeli, atmosféra byla napjatá, firma se měnila a místo svátečního klidu byla všude nejistota.

„Nezůstaneš aspoň na vánoční večírek?" zeptala se ho při kávě.

„Terezko, já... musím dál. Mám novou nabídku, a tady..." Mlčky ukázal na prázdné stoly po propuštěných kolezích. „Tady se loď potápí. Ty bys měla taky rychle hledat nové místo."

Byla na něj naštvaná. Měla pocit, že všichni odcházejí. Lukáš z práce. Její nejlepší kamarádka Petra se před měsícem zasnoubila a teď řešila jen svatbu. Rodiče se rozhodli, že Vánoce stráví poprvé sami na horách. A ona? Ona byla sama v bytě s umělým stromečkem, který se jí ani nechtělo zdobit.

Druhý prosincový týden přinesl další ránu. Vedení oznámilo, že polovina týmu dostává výpověď. Tereza sice nebyla na seznamu, ale pocit úlevy byl podivně hořký. Zůstala, ale v čem? V prázdné kanceláři, kde každý den někdo přišel o práci?

„Musíš se z toho dostat," řekla jí Petra po telefonu. „Pojď s námi na trhy! Chodíme tam s Davidem každý večer, je to krásné!"

Ale Tereza neměla náladu na vánoční trhy. Na páry, co se tulí u svařáku. Na krásná světýlka, která jí připadala letos falešná.

Místo toho zůstala v práci do pozdního večera. Kancelář byla prázdná, ticho přerušované jen hučením vysavačů, protože uklízečky postupně uklízely kanceláře okolo. Seděla u okna a dívala se na rozsvícená okna v okolních domech. Každé mělo svůj příběh. Každé skrývalo něčí prosincové drama.

„Ještě tu jsi?" Otočila se. U dveří stál Martin z IT oddělení. Nikdy spolu moc nemluvili.

„Nemůžu se odtud odtrhnout," řekla najednou upřímně. „Je to hloupé, ale... tohle byla moje druhá rodina."

Martin přikývl a přisedl si k ní. „Mě propustili před dvěma lety. Vzali mě pak zpátky jako externistu. Vím, jaké to je."

Seděli chvíli mlčky. Pak Martin řekl: „Víš, co mi tehdy pomohlo? Uvědomil jsem si, že konec jedné věci znamená začátek něčeho dalšího. Zní to jako blbá motivační fráze, ale je to pravda."

O týden později, třetí adventní neděli, se Tereza konečně rozhodla. Vytáhla krabici s ozdobami a ozdobila si stromeček. Malý, trochu křivý, ale svůj. Pustila si vánoční playlist a začala zdobit a zobat dobroty, co jí přivezla máma.

Zazvonil telefon. Lukáš.

„Terezko, můžu za tebou skočit? Mám pro tebe super zprávu."

Přišel s lahví vína a nervózním úsměvem. „Ta moje nová firma... hledají projektového manažera. A já jsem jim řekl o tobě. Pošlou ti konkrétní nabídku na osobní e-mail. Je to spousta peněz, lepší podmínky a... no, byl bych rád, kdybychom zase pracovali spolu."

Tereza vzala láhev a nalila jim. Necítila to vzrušení, které by čekala. Cítila zvláštní klid. Má zadní vrátka, kdyby se to opravdu v práci podělalo.

„Podívám se na to," řekla. „Ale víš co, Lukáši? Možná se rozhodnu jinak. Možná je tohle šance začít něco úplně nového. Nebo zůstat a pomoct vybudovat ten tým znovu. Nevím ještě. Ale poprvé v tomhle měsíci mám pocit, že teď opravdu dostávám šanci, kterou musím využít.“

Lukáš se usmál. „Konečně se usmíváš! Rozhodnutí je jen na tobě."

Štědrý den přišel tichý a zasněžený. Tereza seděla u svého malého stromečku s telefonem v ruce. Přišly jí zprávy od rodičů z hor, od Petry s fotkou z rodinné večeře, od bývalých kolegů. I tak se cítila sama.

A pak zazvonil telefon. Martin.

„Terezko, já... právě jsem si uvědomil. Ty jsi dnes sama a já jsem sám. A přitom to tak nemusí být. Nebudeš mít chuť se ke mně přidat? Mám bramborový salát, řízky, babička mi napekla hromadu cukroví. A svařák se tu taky najde. Můžeme si pustit pohádky, povídat si."

Tereza se rozesmála: „Dej mi dvacet minut."

Seděli u jeho stromečku, jedli bramborový salát s řízkem, pochutnávali si na cukroví a popíjeli svařák. V televizi běžela Popelka, pak S čerty nejsou žerty a nakonec si pustili Grinche. Bavili se o všem. O práci, o nejistotě, o tom, jak je prosinec divný měsíc plný konců i začátků.

„Vzala jsem tu nabídku," řekla Tereza. „Ale s podmínkou, že budu pracovat na částečný úvazek. Chci mít čas na něco svého. Nevím na co, ale to brzo zjistím."

„Děláš dobře, popravdě jsem taky dostal nabídku. Lukáš tam snad chce přetáhnout půlku firmy,“ řekl Martin pobaveně. „A co se zbytkem času? Nebudeš potřebovat parťáka?“

Tereza se na něj podívala. Viděla v jeho očích tu samou nejistotu, jakou cítila celý prosinec. Ale taky něco víc. Naději.

„Možná budu," řekla a on se k ní naklonil.

Políbili se, zatímco venku pomalu padal sníh a z televize zněla poslední scéna Grinche.

Venku padal sníh a všude kolem svítila vánoční světýlka. A Tereza měla poprvé za dlouho pocit, že je přesně tam, kde má být. Uprostřed změny, která ještě není dokončená, ale už není tak děsivá. Protože na to nebude sama.

Prosinec byl zkouška. Ale ona ji zvládla nakonec s lehkostí a našla parťáka, který jí nenechá ve štychu.