Klára s manželem na dovolené mluví jen anglicky, nechtějí dostat nálepku typických Čechů

Klára odlétá na dovolenou výhradně bez dětí, kufry zabalí sobě i svému muži a ráda si připlatí za klid mezi dospělými. Když mi popsala jednu svou dovolenkovou zásadu, zůstala jsem nevěřícně koukat. Venku spolu mluví jen anglicky a pravý motiv mě upřímně zaskočil.

Kamarádka Klára patří k těm lidem, kteří vám u kávy nadhodí bez mrknutí oka fakt, po němž jen tiše zíráte a nevíte, co říct. Zrovna se vrátila z Malediv, krásně opálená a dokonale odpočatá. Mezi řečí utrousila, že se svým manželem spolu venku celý týden mluvili jen anglicky. Přitom jsou oba Češi jako poleno. Otázka, co za tím stojí, mi létala hlavou celou dobu, co kamarádka žhavě vyprávěla detaily jejich řádění na dovolené a co vše tam viděli. Důvod je ve finále k zamyšlení pro nás všechny.

Dovolená bez dětí jako terapie

Za pár měsíců Kláře bude čtyřicet a její pracovní kalendář nezná slovo pauza. Práce ji semele natolik, že dovolenou bez dětí bere jako čistou nutnost. Děti zůstávají u babičky, která je pokaždé nadšená, že si vnoučata užije o něco déle než jen jako rychlé vyzvednutí, když se ona zdrží v práci nebo manžel lítá po stavbách.

Babička s nimi vyráží na chatu a zasvěcuje je do vesnického života, na který sama tak ráda vzpomíná. Ranní procházka do obchůdku ve vedlejší vsi, borůvky v lese a večerní ohýnek zabaví dvojici malých rošťáků na celé dny.

Před odletem sbalí kufry sobě i manželovi a zamíří do některé exotické destinace. Když v nabídce zahlédne resort jen pro dospělé, bez váhání si připlatí za ticho. Chce prostě klid a její argumenty se dají docela snadno pochopit. Málokdy má čas sama na sebe i na svého muže, takže jí dovolená slouží jako terapie pro manželství. Dva týdny beze spěchu a dětského pláče dokážou jejich vztahu vrátit jiskru, kterou všední shon pomalu užírá.

V cizině zásadně nemluví česky

Jenže pak přišel okamžik pravdy, kvůli kterému jsem nevěřícně odložila šálek s kávou a začala se jí ptát, proč vlastně nemluví česky. Klára začala detailně popisovat, jak to vlastně probíhá. Se svým manželem spolu v cizině nikdy nemluví česky, ani u snídaně, natož u bazénu či na pláži. Baví se výhradně anglicky, včetně přezdívek a lechtivých slůvek, která by mě v češtině sotva napadla. Musela bych sáhnout po pradávném stylu a ukazovat věci rukama. Pro oba se z toho stala taková soukromá hra, kterou ladí už během letu, protože už tam je posádka letadla přesvědčí o tom, že dělají dobře.

Procvičují si tím cizí jazyk, což zní logicky i neškodně. Skutečný důvod je ale úplně jiný. Angličtinou zároveň neupozorňují na svůj původ a nenápadně splynou s davem z celého světa. Nikdo u sousedního lehátka netuší, odkud přiletěli, a přesně o to jí celou dobu jde. Nechce být za typického Čecháčka.

Spojení s krajany zbytečně situaci zhorší

Za celou zásadou stojí staré dobré čecháčství, které nám v zahraničí pořádně kazí pověst. Klára v minulosti párkrát zaslechla, jak personál hotelu polohlasně pomlouvá nějaký hlučný český pár, který si brzy ráno běžel k bazénu zabrat lehátka ručníky pro celou svou rozvětvenou rodinu. Něco jako Hujerovi z filmu Marečku, podejte mi pero!, kterých je všude plno a jsou hluční.

Taková ta typická rodina, která se stará jen o sebe a o to, aby měla dost alkoholu a jídla. Podobnou lehátkovou válku sledovala u vody vícekrát, než by kdy chtěla přiznat nahlas, a chování Čechů v restauracích a na památkách už přestala komentovat.

K tomu si přidejte nabírání jídla do kapes ze švédských stolů a hlasité stěžování si na všechno kolem. Klára si proto řekla, že nechce nosit stejnou nálepku jako krajané od vedlejšího lehátka. Anglický přízvuk se pro ni stal nenápadnou vstupenkou mezi ostatní, tentokrát bez předsudků předem. Radši splyne s okolím, než aby ji někdo automaticky zařadil do stejné škatulky. Jenže na ubytování jí to stejně kazí občanka, kterou tam předloží, nicméně venku? Tam to nikdo nemusí vědět, natož poznat.

Angličtina jako nenápadný ochranný štít

Klářin malý trik má v sobě něco smutného i pochopitelného zároveň. Radši se schová za cizí řeč, než aby ji okolí spojilo s chováním, které sama upřímně odsuzuje. Její zásada přitom nevypovídá ani tak o cizině, jako spíš o nás. Většina Čechů zná ten nepříjemný škleb, když u bazénu uslyší povědomou nadávku v mateřštině.

Nakonec mi z toho vyšlo, že Klářina zásada nevypovídá o cizině nebo o tom, že by se chovala namyšleně, jak se mohlo zprvu zdát, ale hlavně o nás všech. Stydět se za vlastence je věc, kterou nepociťuje jen ona, je nás určitě více, ale krýt se tím, že radši nepoužívám mateřský jazyk? To už je silné kafe i na mě, nicméně ji začínám chápat.