Ukradená lebka svaté Zdislavy skončila v betonu. Případ otevírá debatu o úctě k ostatkům

Relikvie přežily staletí válek i reformací, a přesto je dnes ohrožuje něco mnohem prozaičtějšího. Případ ukradené lebky české světice znovu otevřel debatu, která se ve veřejném prostoru vede jen zřídka, protože má co do činění s etikou a nakládáním s tělem nebožtíka.

Večer 12. května 2026 někdo vešel do baziliky v Jablonném v Podještědí a odnesl lebku sv. Zdislavy z bočního oltáře. Policie podezřelého zadržela o dva dny později, jenže příběh tím neskončil. Lebka světice, která zemřela někdy kolem roku 1252, skončila zalitá v betonu.

Fyzicky nenahraditelná relikvie, která přežila přes sedm set let, zmizela během jednoho večera. S ní se vynořila na povrch otázka, jestli má smysl vystavovat ostatky zemřelých, nebo si zaslouží konečně klid.

Tělo světce jako most mezi světy

Kosti, zuby, vlasy nebo třeba kousek oděvu. To vše může být relikvií, záleží jen na tom, čí pozůstatek nebo předmět to je. Katolická tradice rozlišuje tři stupně, přičemž tělesné ostatky stojí na vrcholu. Nižší stupně pak zahrnují věci, které světec za života používal, nebo předměty, které se prvotní relikvie dotkly. Za vším stojí představa, že úcta k ostatkům není uctíváním kostí samotných, ale vzpomínkou na konkrétní život a vírou, že tento život měl přesah.

Mše sloužené ve středověkých katakombách přímo u hrobů mučedníků z toho vycházely, stejně jako pozdější zvyk vsazovat do každého oltáře tělesný ostatek světce.

Sv. Zdislava a její putující lebka

Lebka sv. Zdislavy má svůj vlastní, poněkud neklidný příběh. Až do roku 1907 spočívala spolu s tělem v hrobě, pak byla oddělena a začala být vystavována věřícím. Při kanonizaci v roce 1995 si papež Jan Pavel II. odnesl malý kousek. V roce 2018 prošla digitalizací do 3D modelu a brazilský odborník na grafiku z ní rekonstruoval nejpravděpodobnější podobu tváře světice. V roce 2026 ji někdo ukradl a zalil do betonu.

Právě tento osud ukazuje paradox, který vystavování ostatků provází odedávna. Čím jsou relikvie přístupnější, tím jsou zranitelnější. Během středověku vznikaly situace, které dnes působí absurdně, protože existovaly najednou tři lebky sv. Vojtěcha, a to nejen v Praze a Hnězdně, ale i v německých Cáchách. Sběratelská touha plodila pozoruhodné kuriozity, od předkožky Páně po pírko archanděla Michaela. Obchod s ostatky kvetl a s ním rostl i počet falzifikátů.

Klid zemřelých versus živá víra

Tady se láme debata, která není jen náboženská. Část veřejnosti se dnes ptá, zda je vůbec etické mít lidské ostatky za sklem, přístupné pohledům a dotykům, bez ohledu na to, komu patřily. Argument na druhé straně zní, že právě veřejná přítomnost relikvie udržuje víru živou a dává poutníkům konkrétní místo i konkrétní kontakt s někým, kdo pro ně něco znamená.

Jablonné v Podještědí je diecézním poutním místem právě proto, že tam spočívají ostatky Zdislavy. Jenže pokud věřící věří v sílu světce, pak stojí za zamyšlení, jestli by tato síla neměla najít klid spolu s ním. Pokud ne, pak samotná víra v tuto sílu znamená také zodpovědnost za bezpečí toho, co za posvátné považujeme.

Otázka, která zůstane otevřená

Případ lebky sv. Zdislavy není jen kriminální kauzou. Je to připomínka, že způsob, jakým zacházíme s ostatky, odráží to, co si myslíme o smrti, víře a úctě zároveň. Ať už v relikvii vidíte živý symbol, nebo cítíte nepohodlí z vystavených lidských kostí, jedno platí pro každého. Debata o tom, co s ostatky světců, se bude vracet vždy, když se něco podobného stane.

Zdroje: Autorský text, The Catholic Telegraph, Novinky, Wikipedie, Wikipedie