Udělat vejce k snídani přece není těžké, to si myslela i naše kamarádka.
Zdroj: Freepik
Každý z nás zná někoho, kdo se teprve učí vařit. Často to jsou lidé, kteří byli zvyklí na dokonalý „mama servis” nebo měli partnera, který ovládal kuchyni tak bravurně, že nebylo důvodu se učit. Ale pak přijde ten den... A někdy z toho vzniknou příběhy, na které se nezapomíná. Jako tento o kamarádce, míchaných vejcích a filmu Láska na kari.
Moje kamarádka, čerstvá máma, se jednoho dne ocitla před vážným rozhodnutím: buď se naučit vařit, nebo vydat majlant za to, aby někdo vařil jí. Logicky zvolila tu levnější alternativu, alespoň si to myslela.
Kdybychom spočítali, kolik jídla spálila nebo vyhodila během svých experimentů, asi by pro ni bylo levnější chodit do restaurace. Ale to je jedno, důležitá byla cesta za samostatností.
Když se rozhodla začít se snídaněmi pro sebe a svou dceru, řekla si: „Vajíčka jsou přece brnkačka. Co se může pokazit?” Netušila, jakou disciplínou míchané vejce ve skutečnosti jsou a jak se na nich dokáže napálit i profesionální kuchař, když je nervózní nebo nemá svůj den.
První pokus byl jednoduchý: vejce rozklepla do misky, přidala trochu soli a celé to šoupla na rozpálenou pánev s máslem. Nestíhala se divit, jak rychle se vejce udělala. Byla suchá, ale byla její!
Další pokus byl lepší, desátý ještě lepší. Ale pořád to nebylo jako od bývalého partnera, který dělal božská míchané vejce.
Začínala si dokonce říkat, jestli s ním neudělala chybu a neměla by ho získat zpět. Ano, pánové a dámy, tohle dokážou obyčejná vejce, když se umí udělat správně!
Po půl roce různých experimentů, úspěchů i neúspěchů se rozhodla pochlubit svými dovednostmi. Pozvala nás na návštěvu, která se protáhla až do rána. „Udělám jim vajíčka,” říkala si, „oni drží zdravou stravu, takže to ocení.”
Můj manžel se ochotně nabídl, že vejce udělá. Rád vaří a má to rád pod kontrolou. Ale ona se chtěla pochlubit tím, co se za těch šest měsíců naučila. Konečně příležitost ukázat pokrok!
Vajíčka vypadala slibně. Krásně žlutá, celkem hezká struktura. „Že by se ta naše holka opravdu naučila vařit?” pomysleli jsme si optimisticky. Pak přišlo první sousto... plné kari.
Manžel nevěděl slov. Rychle jsem zasáhla: „Řeknu ti, ta struktura je skvělá, to se ti opravdu povedlo! Vajíčka nejsou suchá, tak to ráno má být! Ale máš nějakou tajnou ingredienci?”
Kamarádka pohotově popsala to, jak vejce vařila. Vysvětlila nám, že nemá čerstvá vajíčka, protože je snědla včera. Nechtěla nás ale připravit o žluté, krémové míchané vejce na talíři, a tak... přidala kari! „Je žluté, barví to pěkně,” obhajovala svou logiku. Jenže už jí nedošlo, že kari má i výrazné aroma.
Ukázalo se, že naše kamarádka byla příliš ovlivněna filmem „Láska na kari”, který zrovna běžel i v televizi. V jejím kulinářském světě bylo kari univerzální řešení. Barví, voní, a přece je to koření, ne?
Musím přiznat, že až na tu výraznou chuť kari se jí vejce skutečně povedla. Struktura byla dokonalá, nebyla suchá, vlastně to byla docela zajímavá fúze. Jen ta inspirace byla trochu netradiční. Musíme jí najít nějakého Inda, ten by to ocenil.
Dodnes si z ní utahujeme, že nesmí tolik koukat na kulinářské filmy. Když nás chce pohostit, obratem si z ní děláme legraci: „A co to dneska bude, jíst, meditovat, milovat?“
I když nás evidentně miluje, stačí nám vejce bez kari. A ona se mezitím naučila vařit pořádně i bez filmových inspirací. Ale tahle historka zůstává legendární. Protože někdy jsou ty nejlepší příběhy právě o těch momentech, kdy se něco nepovede, ale vytvoří se vzpomínka na celý život.
A mezi námi, kdo z nás nikdy nezkusil nějaký kulinářský experiment, který dopadl kreativně?
Inspirace
21. 10. 2025
