Dlouholetá tradice Dušiček přináší svíčky a dekorace na hroby zesnulých.
Zdroj: Pexels
Na přelomu října a listopadu si lidé po celém světě připomínají zesnulé. Někde tiše v kruhu rodinném, jinde s hudbou a pestrými barvami. V některých kulturách se ale smrt uctívá způsobem, který by vás rozhodně nenapadl a je natolik nechutný, že komerční Halloween proti tomu působí absolutně nevinně.
Smrt je nevyhnutelná, ale způsob, jak se s ní vyrovnáváme, je všechno, jen ne jednotný. Každá kultura má své vlastní rituály, jak uctít ty, kteří odešli na druhý břeh. Někde se vzpomíná v tichu, jinde se slaví, a v některých koutech světa se s tělem mrtvého zachází způsobem, který nám může připadat jako z jiného světa, nebo rovnou z hororu. Přesto všechny tyto tradice mají jedno společné, to, že se snaží nezapomenout na své milované.
V Česku připadá Památka zesnulých na 2. listopadu. Lidé navštěvují hřbitovy, čistí hroby, zapalují svíčky a pokládají květiny. Je to den tiché vzpomínky, rozjímání a návratu k rodinným kořenům. V minulosti se věřilo, že se duše mrtvých v tento čas vracejí mezi živé. Pekly se „kosti svatých“, vyřezávaly se řepy a na okna se kladly svíce, aby duše našly cestu domů.
Dnes je tento svátek stále silně zakořeněný, ale jeho podoba se mění. Mladší generace často přidává i prvky z jiných kultur. A právě tady přichází na scénu Halloween.
Strašidelné kostýmy, dýně s vyřezanými obličeji, koledování a sladkosti. To je obraz Halloweenu, jak ho známe dnes. Původně však šlo o keltský svátek Samhain, kdy se věřilo, že se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Lidé se převlékali do masek, aby zmátli zlé duchy, a zapalovali ohně na ochranu.
V Česku se Halloween rozšířil hlavně díky školám a médiím. Někteří ho odmítají jako komerční import, jiní ho vítají jako příležitost k tvoření a radosti. Ve srovnání s tím, co se děje jinde ve světě, je ale Halloween opravdu jen nevinná hra.
Barevné oltáře, cukrové lebky, květy měsíčku, tanec, hudba a slavnostní průvody. To vše tvoří podobu svátku, který vnímá smrt jako přirozenou součást života. Rodiny připravují ofrendy (domácí oltáře s fotografiemi zesnulých), se svíčkami a jejich oblíbeným jídlem. Věří, že se duše zemřelých na chvíli vracejí mezi své blízké.
Tento jedinečný svátek se slaví v Mexiku jako Día de los Muertos, tedy Den mrtvých. Je natolik výjimečný, že byl zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Některé rituály uctívání mrtvých jsou tak neobvyklé, že se o nich mluví šeptem. Přesto jsou pro místní obyvatele hluboce zakořeněné a považované za posvátné.
Tělo zesnulého se rozřeže na části a nabídne supům a dalším dravým ptákům, kteří ho roztrhají a odnesou. Věří se, že tím duše odejde a tělo se vrátí přírodě. Tento rituál se nazývá nebeský pohřeb a praktikuje se v Tibetu.
Ostatky zesnulých se vyndají z hrobů, zabalí do nového oblečení a s hudbou a tancem se s nimi slaví. Rodina s nimi tráví den, sdílí jídlo a poté je znovu uloží do hrobky. Tento rituál se nazývá famadihana a pochází z Madagaskaru.
Těla zesnulých se konzumují. Ne kvůli hladu, ale jako projev úcty. Věří se, že tak zesnulý zůstane navždy součástí komunity. Tento rituální kanibalismus byl v minulosti běžný v některých kmenech Papuy Nové Guineje.
Pokud někdo zemře před svatbou, může být posmrtně „oženěn“ nebo „provdán“. Rodina tak naplní slib a zajistí klid duše. Tento zvyk se praktikuje v Indonésii.
Popel zesnulého se přetvoří do skleněných korálků, které si rodina vystaví doma. Jsou barevné, lesklé a připomínají, že smrt může mít i estetickou podobu. Tento moderní rituál pochází z Jižní Koreje.
Každý národ si s odchodem blízkých poradí jinak. Někdo mlčí, jiný tančí. Někdo zapálí svíčku, jiný vyřezává lebku. A někdo tělo rozporcuje a nabídne ho ptákům. V jádru je to ale stejné. Vzpomínáme, uctíváme, nezapomínáme.
Možná právě proto je dobré znát i ty nejbizarnější rituály. Ne proto, abychom je soudili, ale abychom pochopili, že smrt není jen konec, je to příběh, který pokračuje v nás.
Zdroje: Luxury Travel Digest, Seznam Médium, Deník.cz
18. 10. 2025
Inspirace
12. 8. 2025
