Zlomené srdce ji vyhnalo z domova. Pavla kvůli zradě utekla a už 15 let žije cestováním

Pavle bylo třiadvacet, když našla svého přítele v posteli s nejlepší kamarádkou. Chtěla být jen máma, místo toho se stala ženou, která patnáct let utíká od této zrady. Cestuje po celém světě a lže na sociálních sítích o svém štěstí. Tohle je příběh o tom, jak jeden okamžik může změnit celý život.

Pět let lásky zničených za pět minut

Pavle bylo třiadvacet a měla všechno naplánované. S Tomášem byli spolu pět let, bydleli spolu dva roky, plánovali svatbu. Už si vybrali i jména pro děti - Eliška nebo Adam. Pavla přestala brát pilulky, oba chtěli miminko.

A pak přišla domů z práce dřív.

V jejich společné posteli našla Tomáše s Kristýnou. S její nejlepší kamarádkou od základky. S holkou, se kterou si dělaly srandu z těch, co si berou kluky kamarádkám.

„Promiň, Pavlo, ale s ní je to prostě jiný,” řekl Tomáš. Ne „je mi to líto” nebo „není to tak, jak to vypadá”. Prostě - s ní je to jiný.

Kristýna se nezmohla ani na omluvu. Dělala, že se jí to netýká.

Pavla si vzala kufr a odešla. Do týdne dala výpověď, prodala auto, vyzvedla všechny úspory a koupila letenku do Barcelony. Protože Barcelona zněla dostatečně daleko na to, aby tam ta bolest nedosáhla.

Netušila, že to bude začátek nejdelší cesty jejího života.

Když si hraješ na nový život

Barcelona byla krásná. Pavla učila angličtinu a češtinu, pracovala v barech, poznávala lidi. Měla pocit, že konečně dýchá. Že se dokázala osvobodit od té bolesti.

A začala fotit. Západ slunce nad Středozemním mořem. Sebe s vínem na terase. Na pláži. Ve městech, která procházela s foťákem v ruce.

Facebook, později Instagram. Najednou měla hromadu sledujících. Holky z Česka ji psaly, jak jí závidí tu svobodu, jak je úžasné cestovat světem bez závazků, jak je jejich inspirace.

„Další úžasnej západ slunce!” píše pod fotku ze Santorini. „Jsem tak vděčná za tohle všechno!”

Pod příspěvkem má přes dva tisíce lajků a desítky komentářů: „Páni, ty máš krásný život!" „Strašně ti závidím!" „Jak si to můžeš dovolit?"

A Pavla na to skočila. Začala víc fotit, víc psát. Vymýšlela příspěvky za příspěvky o tom, jak je šťastná a svobodná. Jak objevuje svět, jak žije naplno. Jenže tomu sama nevěřila. Každou noc se schoulila v posteli a tiše plakala.

Ve skutečnosti spala v hostelech, jedla levné těstoviny a každý večer si připadala prázdná. Chtěla jen domů. K mámě. Ale ta se rozváděla s tátou, ani to nebyla jistota. Chtěla malou holčičku nebo kluka, co by jí řekl „mami”, ale nemá partnera.

Ale to se na Instagram nedává. To nikoho nezajímá.

Španělsko, Itálie, Argentina: Když útěk nemá konec

Z Barcelony to bylo do Madridu, z Madridu do Říma, z Říma do Buenos Aires. Pavla učila jazyky, pracovala v hotelech, občas dostala nějakou spolupráci s cestovkou.

Čím víc sledujících měla, tím víc lhala. Kolem třicítky už měla přes deset tisíc followerů. Holky ji psaly: „Pavlo, ty jsi moje inspirace!” „Ukázala jsi mi, že se dá žít jinak!” „Díky tobě jsem se rozešla s přítelem a jdu taky cestovat!"

To poslední ji vždy vyděsilo. Protože věděla pravdu. Ona neutekla za lepším životem. Utekla od nejhoršího dne svého života a už se nedokázala zastavit.

Kolem pětatřicítky si všimla něčeho děsivého. Přestávala mluvit plynule česky. Cuando... když... když chtěla něco říct, první slovo jí přišlo španělsky nebo italsky. Gramatiku měla rozbitou.

Ztratila svůj vlastní jazyk. A nejen ten. Ztratila i sebe.

Třicet osm let a stále na útěku

„Úžasný Silvestr v Lisabonu!” píše Pavla pod fotku, kde se usmívá do kamery s pohárem šampaňského. „Jsem tak vděčná za tuhle neuvěřitelnou cestu!”

Ve skutečnosti sedí v levném baru, kolem samí lidi o patnáct let mladší. Je to její patnáctý Nový rok mimo domov.

A najednou se rozbrečí.

Ne tiše, ne diskrétně. Rozbrečí se jako malé dítě. Protože jí došlo, že její rodiče jsou už staří a od sebe, že neviděla, jak se mění. Že možná máma je nemocná a ona o tom ani neví. Brácha má děti a ona je vůbec nezná. Babička se kvůli ní naučila psát e-maily, ale ona na ně neodepisuje. Protože se stále jen ptá na to, kdy se vrátí.

Tomáš má tři děti s Kristýnou, mají dům s bazénem a vede firmu, kterou na něj přepsal táta. Dokonce ví, že Kristýnu celou dobu podvádí, protože jeho ségra je s ní stále v kontaktu.

Jenže ona nemá nic. Jen profily na sítích, které vypadají jako z brožurky na hezký život, ale je to fikce.

Život na lodi

Místo návratu domů se Pavla rozhodla pro něco úplně jiného. Našla si práci na výletní lodi. Nejdřív jako animátorka, pak průvodkyně. Teď učí jógu na palubě.

Každé ráno vede lekci pro cestující. „Uvolněte ramena,” říká hlasem, který za ty roky získal takovou jistotu, že sama neví, odkud se bere. „Nechte všechno, co bylo včera, odplout.”

Jedna žena v první řadě, možná čtyřicet let, zlaté snubní prsteny, se usmívá. Takový ten úsměv člověka, který si myslí, že ho nějaká jóga na výletní lodi zachrání od skutečného života.

Pavla ten úsměv zná. Sama tak vypadala, když věřila, že existuje skutečný život. Někde tam, na pevnině.

Patnáct let na vodě. Šest tisíc šest set čtyřicet tři dnů. Počítala je na začátku, pak přestala. Čísla stejně nic neznamenají, když každé ráno začne znovu.

V kabině má jedinou fotku. Ani si nepamatuje, kdy ji pořídila, ale někde v Buenos Aires si ji nechala vytisknout. Ona a Tomáš, oba se usmívají do kamery s tou bezstarostností lidí, kteří věří, že „nic nás rozdělí” je slib, ne pouhá věta.

Někdy si fotku prohlíží a snaží se rozpomenout na tu Pavlu. Co cítila, o čem snila, čeho se bála. Jako by to byla někdo úplně jiný.

Instagram má stále plný sledujících

Pavla pořád píše na Instagram. Už ne ty lži o dokonalém životě. Píše pravdu. O tom, jak vypadá život na lodi. O tom, jak učí lidi relaxovat, když sama ještě hledá klid. O tom, jak je krásné každé ráno vidět jiný kousek světa.

Někdy se dívá na fotky sledujících žen, většinou jsou to mladé holky, které řeší první lásky, první zrady, první zlomená srdce. A píše jim: „Nezáviď mi nic. Utíkej jen tehdy, když víš, kam běžíš.”

Tomáš je stále s Kristýnou. Občas se podívá na jejich Facebook. Vypadají šťastně. A Pavla už necítí bolest. Jen divnou úlevu, že ten člověk, kvůli kterému všechno začalo, už pro ni není nic jiného než vzpomínka.

Pavla ví, že rodinu mít nikdy nebude. Nemá se vlastně ani kam vrátit. A ani nechce. Stala se cizinkou. Mluví česky se směsí jazyků z celého světa.

Každé ráno stojí na palubě a dívá se na východ slunce. Je jiný nad každým mořem, nad každým kontinentem. Ale vždy krásný. Vždy nový začátek.

Patnáct let utíkala pryč před svým vlastním srdcem. Teď se konečně smiřuje s tím, že je sama.

Možná nikdy nepřestane cestovat. Možná je tohle její skutečný domov - ta nekonečná voda, stále noví lidé, každodenní východ slunce nad horizontem. Možná se konečně naučila být šťastná, aniž by o tom musela lhát na Instagramu.

Lekce jógy končí, cestující odcházejí. Pavla zůstává na palubě a dívá se na moře. Zítra bude nový den, nové město, noví lidé. A ona bude zase tady, na své lodi, ve svém novém životě, který si konečně sama vybrala.

Ne jako útěk. Jako volbu.