Místo kokosových řezů studená sprcha. Rostlinná šlehačka ze mě udělala herečku pro dospělé

Někdy stačí jedna zelená etiketa na obalu a chuť zkusit něco jiného. Rostlinná šlehačka pak spolehlivě rozhodne, kdo tady vlastně velí. Smetana lítá po kuchyni, ztužovače mizí jeden za druhým a řezy se pomalu mění v dvoubarevný dort.

Druhý zářijový týden začal úplně nevinně. Rostlinná šlehačka slibovala lehčí kokosové řezy a zdravější mlsání bez výčitek. Zelené etikety na obalu mě přesvědčily, že tentokrát zkusím něco nového a skoro rozumného. Řekla jsem si: „Tak si dneska, holka, dopřej.“ Žádná dietka, prostě něco normálního. Kokosové řezy šmrncnuté salkem, korpus podle letité kuchařky. Brnkačka, pomyslela jsem si. Nebyla.

Nevím, co mě to popadlo, že jsem žloutky hned nevyšlehala s cukrem. Místo toho jsem lila a sypala do mísy vše jako pomatená. Aspoň bílky jsem měla moudře bokem. Řekla jsem si: „To bude dobrý.“ Nakonec opravdu bylo, protože korpus byl krásný a hezky nadýchaný. A ta vůně? Prostě čupr. Možná bych měla dělat rovnou dort, a ne řezy. Nechala jsem myšlenky volně plynout a mazala do lednice pro mlíko.

Hezky si odměřit dvě stě mililitrů, prdnout tam trošku vanilkového cukru a svařit se strouhaným kokosem. Kokosový pudink jsem totiž zapomněla dokoupit. Klasika! Směs zhoustla a já koukala, copak tam přidám. Už jsem mrskala do misky dva tvarohy. Hezky kyselkavý krém chce něco sladkého, šup a je tam Salko. Musím uznat, že jsem tu chuť docela vychytala. Škoda přidávat bílou čokoládu. To byla ta první obří chyba.

Bokem si teda udělám tu super novou šlehačku. Tady začalo peklo č. 2. Šlehačka se rozhodla hlavně cákat na mě a široko daleko. Proč si jít pro velký mixér s ochrannou krytkou, že jo. Ručně to přece zvládnu rychleji. Jenže ne. Utěrka pomalu až na hlavě a trucující šlehačka rostlinného typu předstírala, že se identifikuje spíš jako mléko. V hlavě jsem si jen posteskla: „Jo holčičko, měla sis koupit normální, když tak chceš prasit.“

Po pár minutách navíc a jednom ochuceném ztužovači později byla na světě malinová šlehačka. Hezky růžová, holčičí a chuťově mňam. Jenže teď zpátky k té velké kokosovo-tvarohové misce. Vůbec nevypadala, že by chtěla být jednou krémem. „Co tam dáme dál?“ ozvala se myšlenka v hlavě. Asi ztužovač do krémů, šup tam s ním podle instrukcí. Mírný pokrok nastal, ale pořád to nebylo ono. Další suroviny jsem odmítala z poraženeckého důvodu, plýtvat se přece nemá.

Kouzelná skříňka nabídla ještě jeden ztužovač, tentokrát ale borůvkový. Nastalo dilema: „Stále chceš kokosovo-malinové řezy, nebo rovnou dort? Nebo to prostě zachráníš a přestaneš si hrát s osudem a lednicí?“ Asi chápete, že zvítězila varianta záchrany. Jsem od přírody posera a nerada spoléhám na ztužovač, který tam leží už dobrý půlrok, a několik let starou lednici.

Kuchyň teď vypadá jako po výbuchu. Přitom jsem po sobě stíhala i umývat tu haldu misek, metliček a dalších vyfikundací. Smetana skončila i tam, kde se to vůbec nesluší. Vypadala jsem jako herečka ve filmu pro dospělé. Milí zlatí, jestli dneska máte stejně šikovné ruce jako já, objednejte si radši nějaký gáblík. Nechte pečení na jindy a ušetříte si vztekání.

PS: Ať už ten dezert dopadne jakkoliv, já si reputaci brzy napravím a šoupnu vám sem něco, co opravdu stojí za to.

Vaše teta