Vaření, žehlení i dílny: Co učila škola naše rodiče, to dnes mladí marně hledají na internetu

Návrat k historii školních lavic ukazuje výrazný posun v tom, co společnost považuje za důležité. Zatímco dříve děti trávily hodiny péčí o záhony či opravami oděvů, dnešní studenti získávají úplně jiné znalosti a praktické návyky si hledají sami.

Když mi kdysi dávno máma vyprávěla, jak je ve škole učili správně věšet prádlo na šňůru, jen jsem se nad tím ušklíbla. Říkala jsem si, že to je přece úplně logické a žádnou vědu v tom hledat nelze. Jenže ono to tak jednoduché není. Sama patřím ke generaci mileniálů a nás už ve škole podobné věci nikdo neučil. Dnes zjišťuji, že to, co jsem tenkrát považovala za zbytečnost, byla ve skutečnosti skvělá výbava do běžného každodenního života.

Náplň hodin se postupně vytrácela

Určité náznaky praktických předmětů jsme v rozvrhu ještě zachytili, ale jejich obsah byl už hodně divoký a roztříštěný. Při vaření jsme stihli za celou výuku udělat možná pár studených pomazánek a namazat je na housky tupými noži, protože ostré nám nikdo nemohl dát do kuchyňky. Místo toho, abychom se učili uvařit poctivé teplé jídlo nebo péct, jsme pak spíše batikovali trička a tvořili nefunkční dekorační předměty.

Občas nás učitelé vyhnali okopávat školní záhony a pěstovat zeleninu, ale tím veškerá manuální zručnost končila. Šití, pletení nebo údržba oděvů se nekonaly vůbec. Místo toho nám v hodinách raději pustili film o něčem, o čem si mysleli, že nás bude rozvíjet a bavit. Pak nastala ta známá a trochu trapná fáze, kdy se tyto volné hodiny smrskly na dokola opakovaná videa o sexuální výchově a poučování, jak se chránit, abychom se nestali hned rodiči. Jedna ze spolužaček by tuto osvětu bývala potřebovala slyšet o dost dříve, protože film sledovala už v pokročilé fázi těhotenství.

Co učil rozvrh naše mámy

Při pohledu do minulosti musím uznat, že ne všechno bylo špatné a staré učební osnovy měly svůj smysl. Dřívější generace dostávaly v lavicích ucelenou a praktickou průpravu. Žáci se v dílnách učili pracovat se dřevem i kovem, brousit, pilovat, vrtat a bezpečně používat ruční nářadí. Dívky zase trávily hodiny v cvičných kuchyních, kde se učily vařit polévky, péct pečivo, ale také správně žehlit prádlo, zašívat díry, přišívat knoflíky a pečovat o celou domácnost.

Výuka na školních pozemcích nebyla jen o bezduchém kopání záhonu, ale o celkovém chápání přírody, sázení a následné péči o plodiny. Lidé ze školy odcházeli s tím, že si dokázali poradit s běžnými závadami i pracemi a nebyli od prvního dne dospělosti plně závislí na pomoci okolí.

Dovednosti z rodiny nejsou samozřejmostí

Dnes se tak nějak automaticky předpokládá, že všechno podstatné naučí děti rodina. Jenže ne každý vyrůstá v úplné rodině nebo má rodiče, kteří všechno sami umí a mají dostatek času a trpělivosti to své potomky naučit. Až příliš často doma mezi dveřmi zaznívá známá věta, ať se dítě neplete pod nohy, aby byla práce rychle hotová.

Místo trpělivého vysvětlování rodiče úklid nebo opravu raději udělají sami. Pak se všichni strašně diví, když mladé ženy neumějí uvařit základní oběd, bojují se žehlením a mnohdy mají obrovský problém i s obyčejným praním špinavého prádla. A to přitom moderní automatická pračka udělá většinu těžké práce sama a člověk na ní musí jen zmáčknout ten správný čudlík.

Samostatnost a zručnost dnes chybí

Když to celé pozoruji u svých vrstevníků i u ještě mladších ročníků, je vidět, jak moc nám tyto základní hodiny chybí. Dospívající sice bez problémů ovládají složité digitální technologie a mobilní aplikace, ale v běžném chodu domácnosti narážejí na nečekané překážky.

Ztráta manuální zručnosti vedla k tomu, že si lidé na každou drobnost v bytě volají drahé externí služby nebo hodinové manžely. Přitom by stačilo uchovat z minulosti to dobré a vrátit do škol výuku praktických dovedností. Dospívající by tak do života získali výbavu, kterou ocení mnohonásobně více než poučky z učebnic.

Zdroje: Autorský text, odborný článek: Jireček, M. (2024). The Educational System in Czechoslovakia in 1948–1989. Pamięć i Sprawiedliwość, 44(2), 265–287. doi: 10.48261/PIS244412.