Pocit bezmoci na sedadle smrti: Proč podvědomě brzdíme, i když nemáme pedály

Brzdíte jako smyslů zbavení nohama do koberečku, i když nesedíte za volantem. Chytáte se držáku, zapíráte se do sedačky a v duchu prosíte o nižší rychlost? Nejste v tom rozhodně sami, protože diskomfort spolujezdce zažívá většina lidí.

Ne každá cesta autem je idylka s loktem z okénka a hudbou v rádiu. Zvlášť ne ve chvíli, kdy zkušený řidič znenadání usedne na místo spolujezdce a musí věřit, že ho ten druhý odveze stejně dobře, jako by řídil on sám. Vyděšený výraz v očích, křečovité držení madla a zapření hluboko do sedačky. Přesně tohle prožívá spolujezdec velmi často.

Sedadlu smrti se neříká náhodou

Německý výzkum z roku 2020 se zaměřil přesně na tenhle pocit, tedy na diskomfort spolujezdce mimo klasickou nevolnost z jízdy. V online dotazníku odpovědělo 119 dotázaných a výsledek mluví za vše. Nepříjemnou situaci vedle řidiče zažilo 88 % z nich. Kdo sedává vpravo častěji, cítí se nesvůj zhruba při každé páté jízdě.

Ačkoliv to sama studie neříká a nesledovala, dle vlastní zkušenosti se spolucestujícími vidím největší obavu lidí, když jde o profesionální řidiče či rodiče. Ti vidí blížící se překážku na metry daleko, i když tam není. Odhadují bezpečný odstup, dávají rady ohledně provozu a značení. Jenže volant drží někdo jiný, a v tom je ten zakopaný pes. Přezdívka sedadlo smrti tak nese kus černého humoru i kus pravdy o tom, jak málo kontroly tam vpravo zbývá. Ráda bych řekla, že se stačí odstěhovat do Anglie, ale nesmíte z pravé strany pak zpět na levou.

Řidič v klidu, spolujezdec ve střehu

Za tou nervozitou stojí podle dat hlavně styl jízdy toho, kdo řídí. Nejčastěji spouští diskomfort těsné najíždění na auto vpředu a rychlá jízda. Ukázalo se to napříč všemi typy řidičů, ať už za volantem seděl příbuzný, kolega, nebo taxikář. Počasí nebo stáří vozu naproti tomu hrálo roli jen výjimečně.

Roli hraje i vztah k tomu, kdo řídí. V poměru nejvíc nepříjemných jízd hlásili dotázaní u taxikářů a kolegů, u rodiny a přátel byl podíl menší, přestože s nimi jezdíme nejčastěji. Známého řidiče totiž snáz odhadneme. Rozdíly mezi ženami a muži se přitom neprokázaly.

Nohy brzdí automaticky, ale pedály nikde

Tady leží jádro celého problému. Spolujezdec vidí hrozbu úplně stejně jako řidič, jenže nedosáhne na brzdu. Noha sama sjede k podlaze, ruka nahmatá madlo, tělo se zapře do sedačky. Výzkum z roku 2020 tenhle řetězec zachytil i v číslech. Když se situace přiostří, roste i strach. Odevzdanost ho ještě prohlubuje a nedůvěra v řidiče jej mění v pocit bezmoci.

Jak se s tím spolujezdci perou? Většina volí tichou cestu. Sevřou madlo, zhluboka dýchají, dívají se z okna a snaží se myslet na něco jiného. Menší část zvolí přímou prosbu o klidnější jízdu nebo o větší odstup. Háček je v tom, že ani jedno nefunguje spolehlivě. I ta nejpřímější prosba naráží na řidiče, který ji nemusí vyslyšet, a to celý pocit bezmoci ještě zhorší.

Jak se negativních myšlenek zbavit

Pokud se v této roli vidíte až moc dobře, dá se s tím pracovat. Nejlepší je sledovat jízdu s řidičem po celou dobu, i scrollování na mobilu vás vytrhne z dění a vy se poté můžete cítit nekomfortně, protože vám bude připadat jízda jiná.

Navigace na středovém panelu, kde vidíte, kam jedete, kolik zbývá do cíle a často i rychlost auta, může spolujezdce uklidnit. Hlavní je mít přehled o tom, co vás na cestě čeká. A poslední bod, který funguje nejspolehlivěji, je vědomí, že se řidič plně soustředí na jízdu a vnímá dění před sebou.

Až příště pojedete s rodinou či přáteli, zkuste si jízdu užít bez strachu a černých scénářů. Třeba vás nakonec role spolujezdce začne i bavit.

Zdroje: Autorský text, studie: Ittner, S., et al. (2020). The Discomfort of Riding Shotgun – Why Many People Don’t Like to Be Co-driver. Frontiers in Psychology.