Čistota nadevše a kdekoliv? Jen do té doby, dokud se žena nezavře v koupelně na omlazující kúru

Dezinfekce v kabelce? Samozřejmě. Antibakteriální gel? Jasná věc. Panika z kapky bláta? Bez debat. A pak si doma s naprostým klidem namažeme obličej něčím "extra" nechutným. Vítejte ve světě ženské logiky, kde čistota končí přesně tam, kde začíná kosmetická taštička.

Dovolte mi, abych vám poodhalila jedno z největších tajemství ženského druhu. Ne, nebudu mluvit o tom, co si vlastně chceme dát k večeři (to nevíme), ani o tom, proč máme šatník plný oblečení a přitom nemáme co na sebe (to je věda, kterou ani sama nechápu). Chci s vámi sdílet něco mnohem fascinujícího: náš komplexní, naprosto iracionální a přitom dokonale fungující vztah ke špíně a nechutnostem.

Špína jako smrtelný nepřítel

Procházka přírodou, nádhera, ptáčci, klid. Náhle se stane něco hrozného. Dotknu se zábradlí. Nebo ještě hůř, něco spadne na zem a já to zvednu. A je to tady.
V kabelce okamžitě hledám dezinfekci, vlhčené ubrousky, antibakteriální gel (ideálně s aloe vera, aby ruce netrpěly). A když už mám ruce čisté, rovnou si namažu rty jelením lůjem, protože podzim rtům nesvědčí a ochrana je na místě.

Pandemie nás naučila být připravené na všechno. Ruce musí být čisté. Teď. Okamžitě. Každá molekula potenciální bakterie musí být zlikvidována dřív, než se dostane do kontaktu s mým obličejem, telefonem nebo, nedej bože, jídlem.

Špína pod nehty? To je prakticky armagedon. Špinavé ruce jsou něco jako nosit ponožky v sandálech, prostě se to nedělá. Jsme civilizované ženy jednadvacátého století, máme elektrické zubní kartáčky a ultrazvukové čističky pleti. Špinavé ruce jsou pro někoho jiného. Pro nás ne. Nedej bože zbytky těsta za nehty!

Vidíte slimáka na chodníku? „Fuj, toho slizu, to je hnusné!" Spatříte myš? Křik, hysterie, skok na židli. Nějaké zvíře vás olízne? „Jééé, kde mám ubrousky?!"

Odpudivost jako luxusní zboží

A teď přijde ten moment, kdy celý vesmír zastaví a spolu se mnou si položí otázku: Co to, proboha, děláme? Protože hned jak přijdu domů z té procházky, kde jsem panikařila kvůli stopě bláta na prstě a dělala oblouk kolem slimáka, otevřu notebook a nadšeně hledám:

Slimáčí sliz na obličej. Ano, přesně ten samý sliz z toho zvířátka, od kterého jsem před hodinou dělala dva metry. Ale v krému je to najednou zázračný elixír mládí. Dokonce existují kosmetické procedury, kdy vám šneci přímo lezou po obličeji. A ženy si za to platí. Dobrovolně.

Rybí pedikúra. Dám si nohy do akvária plného rybiček, které mi okusují starou kůži. Ty samé nohy, které jsem si před chvílí důkladně umyla, protože jsem šlápla do louže. Ale když mi je okusují živé ryby svými rybími ústy, je to wellness. Relax. „Holky, musíte to zkusit!" (Pokud jste lechtivé, nedoporučuji!!)

Marocký jíl, rašelinové zábaly, bahno z Mrtvého moře. Doslova se válet v hnědé smrdící hmotě, která vypadá jako něco, co byste našli v močálu. Nanášíme si to na obličej, tělo, mnohdy i vlasy. S pocitem, že děláme něco úžasného pro své zdraví.

Kaviár na pleť. Tedy rybí vajíčka. Ano, opravdu existují krémy s extraktem z kaviáru, které mají prý antioxidační účinky. Ty samé rybí vajíčka, u kterých bychom v normální situaci říkaly „to vypadá divně". Ale v krému? Luxus!

Hadí jed v kosmetice. Syntetický nebo ne, myšlenka je jasná: dáváme si na obličej něco, co nás v přírodě může zabít. Ale v séru? Zázrak proti vráskám!

Včelí vosk, propolis, mateří kašička. Produkty, které včely používají ve svém úle. Tytéž včely, před kterými utíkáme s mávajícíma rukama a křikem „Nepíchej mě!"

Vědecké vysvětlení (podle nás)

„Ale to je přece něco jiného!" slyším nás všechny křičet. „To je ošetřené! To má certifikát! To je kosmetický produkt!"

Ano, protože když je to v pěkné krabičce s vědecky znějícím názvem, najednou to není odporné. Je to péče o pleť. Je to péče o sebe. Je to investice do sebe.

Existuje jasná hierarchie nechutností:

Slimák na chodníku = fuj, hnusný sliz
Slimák v krému = inovativní korejská kosmetika, to musím mít
Bláto z louže = katastrofa, okamžitá dezinfekce
Bláto z lázní = léčivý zážitek, detox, relax
Ryba v řece = kdoví, co sežrala
Ryba okusující moje nohy = luxusní wellness služba

Dezinfekce versus „přírodní" péče

Jednu špínu zabíjíme, druhou si dobrovolně potíráme po tváři. Před jedním slizem couvám, druhý si piplám kolem očí. Od jedněch bakterií se chráníme, jiné si kupujeme v probiotické kosmetice.

A víte, co je na tom nejlepší? Funguje to. Nebo si aspoň myslíme, že funguje. A když tomu věříme a naše pleť vypadá dobře (nebo si myslíme, že vypadá dobře), kdo má právo nám říkat, že jsme šílené?

Závěr (nebo spíš rezignace)

Takže ano, my ženy opravdu nevíme, co chceme. Chceme čisté ruce, ale slimáčí sliz na tváři. Chceme se vyhýbat loužím, ale válet se v rašelině je v pohodě. Chceme být logické, ale zároveň nám to vlastně vůbec nevadí, když logické nejsme.

A než se nás někdo zeptá, proč to děláme... protože to je přece úplně něco jiného!
Pánové, omlouváme se za tento paradox. Ne. Vlastně ne. Vůbec se neomlouváme.

Teď mě omluvte, jdu si nanést krém z bůhvíčeho na svůj čistý obličej. Zítra si dám masku z jiného státu a pozítří? Možná vyzkouším nějaké nové omlazující sérum.