Můj vývoj v cestě za zdravějším já, bez příkras ale s humorem

Cesta ke zdraví bývá trnitá, ale odměna za tu dřinu je k nezaplacení. Někdy stačí málo a nakazíte i okolí. Moje upřímná vzpověď o proměně, která vám ukáže, že to jde.

Předem se omlouvám všem, kteří očekávají seriózní fitness článek s vědeckými fakty. Tohle je čistě o tom, jak si ze sebe dokážu udělat srandu a jak úžasně podivná může být cesta za zdravějším životem.

Tak tedy... Rozhodla jsem se, že si z toho, co jsem posledních pár měsíců prožívala, udělám srandu. Protože jinak by z toho byl dramatický román plný slz a vzdávání se, a to by nebylo zábavné ani pro mě, ani pro vás.

Největší šokem bylo zjištění, že jím velmi málo. Nebo spíš skoro nic. Třetina. Jen proklatá třetina toho, co bych měla! Celé roky jsem si myslela, že mám pomalý metabolismus, ale ve skutečnosti jsem ho úspěšně uspala do zimního spánku. Seděla jsem nad těmi kalkulačkami kalorií a říkala si: „Takže jsem celé roky trpěla hlady, aniž bych si to uvědomovala.”

Následovalo mě velké učení co jíst, kolik a jak často. Což je, mezi námi, docela věda. Bílkoviny, sacharidy, tuky – připadala jsem si jak chemik, který míchá nějakou zázračnou formulku. Jenže místo výbuchu jsem míchala smoothie.

První dva týdny byly... no, řekněme, že jsem se cítila jak živý mlýnek na jídlo. Pořád jsem jedla! Dokončila jsem snídani, už byla svačina. Po svačině oběd. Pak zase svačina. Pak večeře. Říkala jsem si: „Tohle je přece šílené! Nemůžu celý život jen jíst!” Chvilkami jsem chtěla všechno zabalit, protože mi to připadalo nemožné.

A pak najednou... jako by někdo přepnul program v televizi. Prostě to začalo fungovat! Tělo si zvyklo, já jsem si zvykla, a najednou jsem měla pocit, že vím, co dělám. Žádné lomcování rukama nad talířem, žádné "to nejde". Prostě jsem jedla a cítila se úžasně.

S tou energií, kterou jsem náhle dostala, se ale stala jedna krásně absurdní věc. Začala jsem se chtít hýbat. Já! Ta, co jsem dřív považovala jakýkoliv pohyb za nutné zlo, mimo chození, to můžu klidně celý den.

Víte, co je domácí rotoped? Nejdražší věšák na světě! Alespoň u nás doma na něm visely svetry roky. Ale najednou jsem na něj s radostí nasedla. S radostí! Šlapala jsem jako blázen a ještě se u toho usmívala. Chudák manžel nechápal, co se děje.

O týden později už jsem vytáhla činky a pustila se do tréninku na posilovacím stroji, který se u nás také ještě moc nenadřel. Vyšel nás totiž lépe než permanentka pro jednoho na rok do fitka, takže úspora peněz, jen ta motivace nebyla dostatečná.

Ale nejkrásnější moment přišel ráno. Dřív jsem byla naprostá kávová zombie. Mluvit se mnou před první šálkem kávy? Životu nebezpečné. Ale najednou jsem začala toužit po ranních procházkách! Místo zběsilé chůze k rychlovarné konvici jsem si obula boty a šla ven. Dobrovolně! Nadýchat se, užít si ráno, být venku. Káva až potom – a chutnala ještě líp.

Po pěti týdnech se stalo něco, na co jsem už ani nedoufala. Dostala jsem hlad! Opravdový, pořádný hlad s kručením v žaludku. Možná si říkáte „no a co”, ale já jsem měla žaludek tichý roky. Tělo jelo na nouzový režim tak dlouho, že už ani nevydávalo zvuky, stejně bych ho neposlechla. Když jsem se poprvé po letech vzbudila s tím krásným pocitem hladu, div jsem se nerozplakala štěstím!

Dnes, po dvou měsících, jsem v úplně jiné fázi. Dávám si extra tréninky jen proto, abych si mohla dovolit jeden chod navíc! Je to jako hra – cvičím si body, abych je pak mohla utratit za něco dobrého. A víte co? Je to úžasné!

Všem, kteří se právě trápíte se svým tělem, energií, motivací – prosím, vydržte! Vím, že to bolí. Vím, že chcete všechno zabalit. Vím, že si říkáte, že to prostě nejde. Ale jde! A když to jednou klapne, když ucítíte tu vlnu energie, když se konečně probudíte s chutí něco dělat místo toho, abyste se vlekli životem jako zombice – ta odměna je úplně k nezaplacení.

Navíc, až vás okolí uvidí rozžhavené energií a s úsměvem, budou chtít recept na vaše štěstí. A vy jim můžete říct to nejjednodušší na světě: „Stačí jen začít!”

Můj rotoped už mimochodem není věšák. Teď je to můj nejlepší kamarád. Kdo by to byl řekl? Ale pořídím mu parťáka, jakmile prší, chůze mi šíleně chybí. Chce to pás!