Někdy si mylně říkáme, že máme silnou intuici, ale jde přitom o strach.
Zdroj: Freepik
Tělo občas vysílá signály, které prostě nedokážete zařadit, a zároveň je ignorovat nevypadá jako dobrý nápad. Jenže rozlišit, zda jde o skutečné varování, nebo o úzkost, která se tváří jako jistota, bývá v praxi mnohem složitější, než se na první pohled zdá.
Znáte ten pocit, kdy se chystáte o něčem rozhodnout a najednou vás to zevnitř zabrzdí, aniž byste věděli proč? Není za tím konkrétní myšlenka ani logický argument, ale prostě víte, že něco nesedí, nebo si to alespoň říkáte. Tohle tíží většinu z nás celkem pravidelně a není divu, protože intuice i strach se ozývají přes tělo a oba jsou přesvědčené, že mají pravdu. Vznikly jako ochrana, ale fungují jinak a reagují na jiné situace, a právě v tom spočívá celý problém, protože váš mozek mezi nimi automaticky nerozlišuje.
Strach a úzkost jsou v odborné literatuře popsány jako dva odlišné procesy, přestože je běžně zaměňujeme. Strach je přímá odpověď na konkrétní, přítomnou hrozbu, zpracovává ho amygdala a celá reakce proběhne rychle, protože jejím smyslem je ochránit vás právě teď. Úzkost pracuje jinak, točí se kolem nebezpečí, které se teprve může přihodit, a klidně se táhne dny nebo týdny, aniž by se cokoli reálného dělo. Mozek v takovém stavu pak začne vyhodnocovat jako hrozbu i věci, které byste za normálních okolností ani nevnímali.
Intuice se hodně mystifikuje, přitom za ní stojí celkem prozaický mechanismus. Váš mozek pracuje nepřetržitě a většina téhle práce probíhá úplně bez vašeho vědomí. Roky zkušeností, situací a vjemů se v něm ukládají a časem se z toho stávají tichá vodítka, která reagují dřív, než si vůbec stihnete uvědomit, že nějaká situace nastala. Proto bývá intuice spolehlivější u těch, kdo mají v dané oblasti skutečnou praxi a jejichž mozek má prostě více dat, ze kterých může čerpat.
Intuitivní signál bývá krátký, klidný a přináší jednoduché sdělení. Strachová reakce vypadá jinak, přichází s napětím ve svalech, zrychleným dechem a proudem myšlenek ve stylu „co kdyby“, který se postupně stupňuje. Intuice předá sdělení a odezní, zatímco úzkost se drží, vrací se a s časem nabývá na síle, i když její obsah reálné situaci vůbec neodpovídá.
Chronická úzkost zvyšuje citlivost nervové soustavy a ta pak vyhodnocuje téměř vše jako potenciální hrozbu. Nevyřešená traumata nebo opakované negativní zkušenosti mohou jemnější signály přehlušit natolik, že jim přestanete věřit. A pokud k tomu přidáte perfekcionismus nebo neustálou potřebu mít všechno pod kontrolou, úzkost má ještě více prostoru a na cokoli subtilnějšího už jednoduše nezbývá místo.
Zpomalte dech a soustřeďte se na prodloužení výdechu, protože to tělo poměrně rychle zklidní. Zkuste si říct nahlas nebo alespoň v hlavě, co přesně teď cítíte, protože samotné pojmenování emoce dokáže intenzitu reakce výrazně snížit. Pomoci může také vědomé soustředění na to, co fyzicky vnímáte kolem sebe. Příkladem jsou zvuky, povrchy a teplota, protože to přeruší spirálu úzkostného myšlení. A pak se zeptejte sami sebe, co by vám tato situace říkala, kdybyste se právě cítili v pohodě.
Intuice je spolehlivější tam, kde máte za sebou skutečné zkušenosti. V situacích, které jsou nové nebo hodně nabité emocemi, se vyplatí intuitivní pocit doplnit o pohled zvenčí nebo si ho prostě uložit a vrátit se k němu po zklidnění.
Jednoduchá pomůcka:
Rozlišování intuice a strachu není vrozená schopnost, ale něco, co se dá naučit a časem zautomatizovat. Strach varuje a chrání, intuice vede a informuje, a oba mají ve zdravém rozhodování své místo. Čím lépe se v sobě vyznáte a čím víc si dopřejete chvíle klidu, tím spolehlivěji poznáte, co je skutečný signál a co je jen zbytečná panika.
Zdroje: The Psych Guide, Marianne