Najmout si paní na úklid? Běžná praxe ve městech.
Zdroj: Freepik
Poslední týdny zaplavily internet články o tom, jak si uklízečky přijdou na velké peníze a vysokoškoláci jim mohou jen tiše závidět. Je to ale skutečně tak jednoduché? Pravda je mnohem složitější a rozhodně nejde jen o snadný byznys.
Pocházím z pohraničí a dobře si pamatuju, že řada holek po škole odcházela uklízet nebo dělat pokojskou do Německa. Nebyl to žádný sen, ale peníze z toho byly velmi pěkné. Ty spořivé si dokázaly během několika let našetřit na vlastní bydlení, jiné si koupily alespoň nové auto a pak se vrátily k něčemu jinému.
Už tehdy se ukazovalo, že úklid je stabilní byznys. Lidé byli čím dál pohodlnější a přestávali se stydět za to, že si na velký úklid přizvou profíka.
První opravdový střet s realitou jsem zažila v jedné kanceláři. Během rozhovorů o běžném životě jsme zjistili, že jen tři lidé z celé firmy neměli vlastní uklízečku, paní na hlídání nebo dokonce zahradníka.
Pro někoho standard, pro mě v tu chvíli úplný šok. Najednou jsem si uvědomila, že mezi tyhle lidi úplně nezapadám. A bylo zajímavé sledovat, jak ti samí kolegové, kteří se chlubili, že jim paní dnes přijde uklidit nepořádek po dětech, si u oběda půjčovali stovku na jídlo nebo dělali, že nemají peněženku.
Úklid jsem si vyzkoušela i na vlastní kůži. Bylo to ještě na střední škole, kdy soused, majitel stavební firmy, chtěl ušetřit na profesionální úklidové službě. Oslovil nás studenty a nabídl nám možnost rychle si vydělat. Práce to byla fyzicky náročná.
Zedníci si s pořádkem hlavu nelámali a byty se musely předat nablýskané a voňavé. Za pár dní jsme si sice přišli na pěkné peníze, ale neumím si představit tohle tempo dlouhodobě. Bolí vás celé tělo a večer padáte do postele naprosto vyčerpaní. To není práce, kterou by každý chtěl dělat den co den.
Dnes, v roce 2025, se lidé diví, že si uklízečky dokážou vydělat zajímavé částky. Přitom je to logické. Žijeme v době, kdy si necháváme dovážet nákup až domů, oběd si objednáváme přes aplikaci a na opravu drobností voláme hodinového manžela.
Úklid se do téhle rovnice prostě přidal. Jenže média ráda nafouknou každé téma, a tak se na titulcích objevují srovnání uklízeček a vysokoškoláků. Výsledek? Diskuze plné hádek o tom, co je spravedlivé a k čemu pak vlastně byla škola.
Jenže realita má i odvrácenou tvář. Kamarádka, která si úklidem přivydělává, mi potvrdila, že o nové prostory je obrovská bitka. Úklidové firmy si mezi sebou doslova přetahují kanceláře nebo apartmány, a často hraje roli cena.
Úklidové firmy často zaměstnávají osoby se zdravotním omezením, protože na jejich pracovní místa mohou čerpat příspěvky od státu. Další cestou je najímání cizinců, kteří jsou ochotni pracovat za nižší mzdy.
Uklízečky na volné noze to pak mají těžké. Než se vůbec dostanou na jednání s potencionálním klientem, prostor si už zabral někdo jiný. A pokud chtějí být konkurenceschopné, musí jít s cenou hodně dolů, což se projeví na výsledném výdělku.
Není fér tvrdit, že úklid je pro každého snadná cesta k velkým penězům. Je to práce fyzicky náročná, někdy i psychicky. Musíte zvládat nejen prach a špínu, ale i různé typy klientů.
Jeden kamarád vyprávěl, že měl na brigádě umýt nádobí v rodinném domě. Jenže majitel si sedl k němu a očividně ho sledoval způsobem, který byl hodně nepříjemný. Připomínalo to spíš podivnou úchylku než běžnou kontrolu práce – a to jsou přesně situace, které v klasickém zaměstnání většinou nezažijete.
Nemluvě o tom, že uklízečky občas narazí na opravdu nechutné „dárečky” – silně znečištěné toalety od fekálií, zažranou špínu, o kterou se nikdo nikdy nestaral, nebo děti, které schválně rozhazují věci po zemi, jen aby ukázaly, že úklid je práce pro někoho jiného.
Pro někoho může být cestou k solidnímu výdělku a slušnému živobytí, ale rozhodně to není automatická výhra. Vydělají ti, kteří mají kontakty, disciplínu a chuť makat, ale ani ti to nemají lehké. Pravda je, že si u nás stále nevážíme manuálních profesí. Dokud se to nezmění, budou nás podobné titulky šokovat a budit vášně v diskuzích.
