Změny, potíže a chronické odkládání jí štěstí nepřinesly. Lenka se rozhodla konečně jednat

Lenka měla dlouho pocit, že se její život nikam neposouvá. Všechno kolem ní se měnilo, jen ona zůstávala stát na místě. Reagovala na okolnosti místo toho, aby je sama určovala. Až jednoho dne pochopila, že pokud chce něco změnit, musí přestat čekat na ideální chvíli a prostě udělat první krok. A tím vše začalo.

V práci se konalo školení zaměřené na zvládání stresových situací. Lenka očekávala běžný průběh, několik prezentací, pár modelových příkladů a návrat k pracovním úkolům. Když školitel zadal úkol, aby si každý napsal tři věci, za které se ten den pochválí, Lenka se zarazila. Nešlo totiž o pracovní výkon, ale o to, co udělali sami pro sebe.

Napadlo ji, že by mohla napsat, kolik e-mailů vyřídila, jak pomohla kolegyni nebo že stihla dokončit podklady pro poradu. Jenže to nebylo ono. Seděla s perem v ruce a nevěděla, co napsat. Z práce chodila vyčerpaná, cestou domů snědla kus pečiva, doma si dala sprchu a šla spát. Pokud neuklízela nebo si nešla koupit něco dobrého, její dny vypadaly stejně. V ten moment si uvědomila, že už dlouho nežije tak, aby jí to dávalo smysl. Jen plnila povinnosti, ale nic z toho nebylo pro ni. A právě to ji dostalo.

Dny, které se slévaly v jeden

Po školení se v ní něco změnilo. Nešlo o náhlý obrat, ale o tiché uvědomění, které se začalo projevovat v běžných dnech. Začala si všímat, jak její život vypadá. Ráno vstane, vyřídí, co musí, večer se unaveně svalí na gauč. Všechno kolem ní se hýbe, lidé mění práci, stěhují se, cestují, ale ona zůstává na místě. Ne proto, že by nechtěla něco změnit, ale protože nevěděla, kde začít.

Hledání rovnováhy přes obyčejné věci

Začala si zapisovat, co jí dělá dobře a co ji vyčerpává. Postupně si uvědomila, že nejvíc sil jí bere neustálé přizpůsobování se okolí. Rozhodla se zpomalit. Věnovala se čtení knih, které se zabývaly tím, jak se člověk může znovu spojit sám se sebou. Došlo jí, že čekání na ideální podmínky je jen jiná forma strachu. Přestala hledat dokonalý plán a začala hledat odvahu.

Kuchyně jako prostor pro sebe

Vaření pro sebe, bez nutnosti uspokojit něčí očekávání, se pro ni stalo prvním krokem k sobě samé. Každý víkend si vybrala recept z jiné země, připravila si suroviny, vyhradila si čas a soustředila se jen na samotný proces. U plotny se cítila klidněji než kdy jindy. Nešlo jí o výsledek, ale o to, že dělá něco, co má smysl.

Začala si vést kuchařský deník. Psala si nejen recepty, ale i poznámky o tom, jak se při vaření cítila, co jí sedlo a co by příště udělala jinak. Postupně si uvědomovala, že právě tyto chvíle jí pomáhají vracet se k sobě.

Sen, který už nechtěla odkládat

Island ji lákal od mládí. Fascinovala ji krajina, klid, vzdálenost od všeho známého. Vždycky si říkala, že tam jednou pojede, ale nikdy se to nestalo. Práce, peníze, obavy z cestování o samotě. Vždycky se našel důvod, proč ne. Tentokrát se rozhodla, že už nebude hledat důvody. Sedla si k počítači, vybrala termín, našla letenku a koupila ji.

Byl to okamžik, kdy se rozhodla jednat. Ne kvůli tomu, aby něco dokázala ostatním, ale kvůli sobě. Chtěla zjistit, jaké to je, když si splní něco, co si dlouho přála. Výmluvy jí konečně došly, na řadu přišly činy.

Příprava bez velkých očekávání

Nepotřebovala mít vše naplánované do detailu. Vybrala si několik míst, která ji lákala, zajistila si ubytování a připravila si základní vybavení. Chtěla jet sama, ne proto, že by nechtěla společnost, ale protože potřebovala zjistit, jaké to je být jen sama se sebou. Cestu nevnímala jako únik, ale jako potvrzení, že dokáže jednat podle sebe.

Sepsala si pár věcí, které by chtěla na Islandu zažít. Nešlo jí o turistické atrakce, ale o chvíle, které jí přijdou důležité. Procházka v tichu, pohled na vodu, večer bez telefonu. Zajímalo ji, jaké to bude, když nebude mít žádné povinnosti.

Cesta, která jí něco potvrdila

Když seděla v letadle, cítila klid. Nepřemýšlela nad tím, kam letí, ale proč tam vůbec míří. Neletěla na dovolenou, ale rozhodla se něco udělat. Přestala čekat, přestala odkládat, udělala krok, který si dlouho přála. A udělala ho sama, bez souhlasu okolí.

Na Islandu strávila deset dní. Každý večer si psala poznámky o tom, co ji zaujalo, co jí udělalo radost a co jí pomohlo cítit se líp. Nešlo o zážitky pro sociální sítě, ale o návrat k sobě.

Vzkaz pro ty, kdo stále váhají

Lenka nezměnila celý život najednou. Udělala první krok. Přestala čekat na ideální chvíli, přestala se ptát, jestli je to správně. Prostě to udělala. A právě to jí pomohlo začít znovu.

Pokud se někdo cítí podobně, není v tom sám. Není nutné všechno změnit hned. Stačí jeden krok, jedno rozhodnutí, jedna cesta. A něco se konečně pohne.