Stačila chvilka na toaletě a bylo rozhodnuto. Do této restaurace už nikdy více! Pohled do kuchyně mluvil za vše

Jitka milovala tradiční českou hospůdku na náměstí, kde chodila s rodinou na nedělní obědy. Když si ale jednou šla odskočit na toalety a nahlédla do kuchyně, viděla něco, co ji navždy odradilo od návštěv této restaurace.

Po těžkém dni člověk ocení, když mu partner či rodina řekne: „Tak víš co? Zajdeme spolu na večeři, ať máme hezký závěr dne.” Do restaurace, kterou máte rádi, kde jsou milí lidé a personál se snaží, tak proč ne? Jenže pak stačí jedna chvilka a vše se změní navždy.

Přesně to se stalo i Jitce, která měla svou oblíbenou hospůdku na náměstí. Byla to jedna z těch autentických českých restaurací, kde se čas úplně zastavil. Měla dřevěné ošoupané stoly se zeleným ubrusem z pivovaru, krajkové záclonky na oknech a vůni tradičních pokrmů, která se linula celým sálem už od poledních hodin. Dostanete tam všechnu tu klasiku, kterou máte rádi: svíčkovou, guláš s knedlíky, pořádný řízek nebo smažený sýr, hranolky a domácí tatarku.

Jitka tam chodila pravidelně s celou rodinou na nedělní obědy. Vždycky si pochvalovala nejen skvělé jídlo za rozumné ceny, ale hlavně tu milou obsluhu, která si pamatovala, co kdo obvykle pije, a vždycky měla pro každého pár hezkých slov.

Ten osudný den začal úplně normálně

Rodina se posadila k jejich oblíbenému stolu u okna s výhledem na ruch náměstí. Číšník je přivítal s obvyklým srdečným úsměvem a přinesl jim dobře známý jídelní lístek. Jitka se tentokrát rozhodla zkusit něco jiného než svou obvyklou svíčkovou. Vybrala si bramborovou kaši se smaženými žampiony. Měla šílenou chuť na kaši, ale nechtěla zas smažák.

Objednali si pití, jídlo a popovídali si o tom, jak kdo strávil týden. Atmosféra byla uvolněná a příjemná. Po chvilce si Jitka šla odskočit na toaletu, aby to stihla před jídlem.

Když se vracela po známé úzké chodbě zpět do hlavního sálu, něco ji zaujalo. Dveře do kuchyně, které obvykle bývaly zavřené, tentokrát zůstaly otevřené dokořán. Zvědavost byla silnější než slušnost. Jitka se zastavila a opatrně nahlédla dovnitř. Vždycky ji totiž zajímalo, jak se připravují ta výborná jídla, která tu servírují.

Kuchyně vypadala docela běžně

Nic dramatického. Měla standardní vybavení, několik hrnců na sporáku, typický ruch běžného provozu. U jednoho z pracovních pultů stála starší kuchařka v trochu již ušmudlané bílé zástěře a právě dokončovala servírování nějakého jídla.

Na talíři před ní ležela krásně naservírovaná bramborová kaše s dozlatova osmaženými žampiony. Vypadala přesně tak, jak si Jitka představovala své jídlo. „To bude určitě moje porce,” pomyslela si s očekáváním a už se těšila, až si sedne zpět ke stolu a bude se nacpávat.

V tu chvíli se však stalo něco, co Jitku poznamenalo navždy a úplně změnilo její vztah k této restauraci.

Kuchařka si náhle sáhla do úst, vytáhla odtamtud svou zubní protézu a začala s ní zdobit okraje bramborové kaše. Používala ji, jako kdyby to byl ten běžný kuchyňský nástroj. Vytvářela s ní malé rýhy, jakoby šlo o profesionální dekorativní pomůcku.

Jitce se okamžitě zvedl žaludek

Zvedal se jí žaludek a srdce jí bušilo jako splašené. Bez jediného slova se otočila a co nejrychleji, ale tiše spěchala zpět ke svému stolu, kde její rodina v klidu popíjela pivo a bavila se o všedních věcech.

„Musíme jít. A to hned,” vyhrkla udýchaně, sotva dorazila ke stolu.

„Co se stalo? Jsi celá bledá,” zeptal se znepokojeně manžel.

„Venku vám všechno povím. Ale teď opravdu musíme okamžitě odejít,” řekla Jitka a už se zvedala od stolu.

Rodina viděla, že je Jitka rozrušená, bledá jako stěna a třesou se jí ruce. Bez dalších otázek se tedy všichni začali zvedat od stolu a oblékat bundy. V tom se k nim přiblížil číšník s talířem v ruce.

„Moment, moment, už vám nesu jídlo. Jednou bramborová kaše se žampiony,” zavolal na ně s úsměvem.

Jitka se k němu otočila a s rozhodným hlasem řekla: „To, co jsem právě viděla v kuchyni, je naprosto nepřípustné a nehygienické. Omlouvám se, ale to jídlo si rozhodně nevezmu. Upřímně lituji, že jsem v této restauraci kdy jedla.”

Číšník jen nechápavě rozmáchl rukama, nevěděl si rady s touto situací. Rychle se otočil a zmizel s talířem zpátky v kuchyni. Nejspíš šel zjistit, co se vlastně stalo.

Jitka s rodinou pak čekali několik minut u stolu, zda se někdo přijde omluvit, vysvětlit situaci nebo alespoň projeví zájem o to, co se stalo. Když se však nic nedělo a nikdo se neobjevil, usoudili, že to nemá cenu. Dali na stůl peníze za pití a odešli z restaurace.

Teprve cestou domů Jitka rodině podrobně vyprávěla, co viděla v kuchyni. Všichni byli v šoku a zároveň vděční, že Jitka byla tak pozorná a zachránila je před konzumací takto připraveného jídla.

Jitka do oblíbené hospůdky nikdy nevkročila

Někdy když procházela kolem po náměstí, s nostalgií a smutkem si vzpomínala na ty krásné nedělní obědy, na příjemnou atmosféru a milou obsluhu. Ale představa kuchařčiny zubní protézy používané jako kuchyňský nástroj byla prostě silnější než jakákoli nostalgie či vzpomínky na dobré časy.

Místo tradičních českých hospůdek začala Jitka postupně preferovat modernější restaurace s otevřenými kuchyněmi, kde mohla na vlastní oči sledovat, jak se jídlo připravuje a jaké hygienické standardy se dodržují. Ale bramborovou kaši se žampiony si už nikdy neobjednala.

Hospody na vesnicích měly vlastní pravidla

Když si dnes vzpomenu na svou úplně první oblíbenou hospůdku, jsem za ni opravdu vděčná. Tam byl totiž nejhorším prohřeškem číšník, který cestou ke stolu ujídal hranolky z talířů. Začali jsme mu kvůli tomu práci stěžovat a objednávat si takové věci, které si jen tak nemohl vzít. Nakonec jsme se tomu časem zasmáli u piva.