
Jíst hůlkami dá ze začátku zabrat, chce to ale jen trochu cviku. Brzy s nimi zvládnete nejen sushi, ale i nudle.
Zdroj: Pixabay
Jíst hůlkami patří k asijské kuchyni stejně jako samotné jídlo. Základní pravidla vám pomohou vyhnout se trapným situacím i kulturním přešlapům u stolu. Stačí znát pár jednoduchých zásad, a o ty vás zaručeně neošidíme.
Kdo je zvyklý na vidličku a nůž, často zjistí, že hůlky nejsou jen „jiný příbor“, ale úplně jiný způsob práce s rukou. První pokusy bývají nejisté, hůlky ujíždějí do stran, rýže padá zpátky do misky a vy máte pocit, že to nikdy nezvládnete. Přitom stačí pár jednoduchých principů a trochu trpělivosti, aby se z boje s hůlkami stal docela příjemný rituál.

Asijské jídlo navíc není jen o chuti, ale i o tom, jak se u stolu chováme. Některá gesta, která u nás vypadají nevinně, se v Asii berou jako velké faux pas. A pár z nich má dokonce pověst, že nosí smůlu. O důvod víc naučit se hůlky používat tak, aby jídlo bylo zážitek, ne trapas.
Základní pravidlo zní: jedna hůlka stojí, druhá pracuje. Spodní hůlka leží opřená o prsteníček a základnu palce a zůstává v klidu. Horní hůlka se opře o bříško ukazováčku a prostředníčku a jemně se zvedá a klesá. Není potřeba žádná síla, spíš lehký, plynulý pohyb.
Dobré je začít s většími kousky, třeba zeleninou nebo masem. Malé kousky rýže nebo nudle jsou až další level. Jakmile si prsty zvyknou, přestane být úchop tak křečovitý a hůlky začnou poslouchat.
Než na stůl dorazí miska s jídlem, dá se trénovat úplně nenápadně. Stačí papírový ubrousek, zmačkat ho do malé kuličky a zkoušet ho zvedat jen pomocí hůlek. Ubrousek neklouže, takže se dá soustředit jen na pohyb prstů, ne na to, co spadne do omáčky.
Kdo má pocit, že mu hůlky pořád utíkají, může si na začátku pomoct gumičkou. Když se omotá kolem horní části, hůlky se spojí a chovají se jako jednoduché kleštičky. Není to řešení navždy, ale na pochopení základního pohybu to funguje překvapivě dobře.
Technika je jedna věc, etiketa druhá. V asijských zemích mají hůlky silnou symboliku a některé věci se prostě nedělají. Ne proto, že by někdo chtěl hosty nachytat, ale proto, že to připomíná rituály spojené se smutkem nebo neúctou.
Proto si dejte bedlivě pozor na tyto momenty:
Když se těmto pár věcem vyhnete, je velká šance, že u stolu nikoho nepřekvapíte v negativním slova smyslu.
Hůlky nejsou zkouška odvahy. Někdy prostě nedávají smysl, třeba u polévek, velmi jemných příloh nebo dezertů. V asijských restauracích je běžné, že na stole leží i lžíce nebo vidlička, a není důvod se za ně stydět.
Rozumný kompromis vypadá tak, že hlavní jídlo se zkusí jíst hůlkami, ale u části, kde by to bylo spíš trápení, přijde ke slovu příbor. Důležitější než tvrdohlavé trvání na hůlkách je to, aby jídlo zůstalo příjemné.

Jíst hůlkami trvá většinou déle než jíst vidličkou. Ne proto, že by to bylo nutně těžší, ale protože pohyb je jemnější a sousta menší. Právě pomalejší tempo jídla se spojuje s lepším vnímáním sytosti a menším rizikem přejídání. Na to upozorňují i články, které se věnují vlivu rychlosti jídla na váhu a celkové stravovací návyky.
Neznamená to, že hůlky samy o sobě způsobí hubnutí. Spíš pomůžou zpomalit, víc si všímat toho, co je na talíři, a dát tělu čas, aby stihlo vyslat signál, že už má dost. Pro někoho drobnost, pro jiného docela užitečný návyk.
Nejlépe funguje jednoduchá kombinace: krátký trénink, základní znalost etikety a ochota brát hůlky jako součást zážitku, ne jako povinnou disciplínu. Když se ruka opře o jeden osvědčený fígl, třeba trénink s ubrouskem nebo krátké „zahřátí“ na větších kouscích, jistota přijde rychleji.
Ve chvíli, kdy odpadne strach z trapasu a zůstane jen dobré jídlo, je vyhráno. Hůlky pak přestanou být exotickým nástrojem a stanou se úplně přirozenou součástí asijského stolování.